Zdroj: © Svetlo Kríža, č. 49/2000 | týždenník RK farnosti Návštevy Panny Márie v Trebišove
Datum napsání:
03.12.2000
Čas samoty, čas očekávání...
I když to pro mnoho z nás zní nepochopitelně, láska se sebou přináší samotu. Samota zase se sebou přináší lásku. Lásku a samotu od sebe není možné nikdy odloučit. Lidé si myslí něco jiného. Myslí si, že pokud je člověk zamilovaný, tak nemůže být sám. Nedělají rozdíl mezi samotou a osamělostí. Osamělost je negativní pojem a vyjadřuje, že člověk nemůže existovat bez druhých. Bojí se být sám. Cítí se osamělý, zbytečný, nikdo ho nepotřebuje.
Svět je plný osamělých lidí, a protože jsou osamělí, dělají jednu nerozvážnost za druhou. Takovýto člověk se začne přejídat, jen aby se cítil „plnější“. Začne pít anebo užívat drogy, protože chce na svou osamělost zapomenout. Kam má jít? Co má dělat? S kým rozmlouvat? Lidé přestávají komunikovat, přestávají si povídat, nanejvýš jeden na druhého křičí anebo přednesou svoje požadavky. Žijeme blízko u sebe, ale nikdy se nepotkáme. Je to tak i u manželů, přátel i milenců. Lidé kráčí vedle sebe celé roky a doufají, že se možná zítra už konečně potkají. To je jen iluze, která nám pomáhá udržovat dojem, že vše je tak, jak má být.
Vztah nikdy nevyroste z potřeby. Jedině tak „obchodní“. Vztah totiž pramení z přebytku a nikdy není z nedostatku naší lásky. V opačném případě se budeme „vykořisťovat“, využívat. To nebude přátelství, láska, ba ani soucit. Bude to sladká hořkost. Jestliže se setkají dva osamělí, sladkost rychle pomine a budou osamělí společně. To bolí ještě víc. Mnozí spolu žijí pouze na povrchu. Pokud nahlédnete pod povrch, zpozorujete, že jsou sami.
Naproti tomu samota je něco úplně jiného. Přináší radost z vlastního prostoru. Když má člověk někoho rád, nebojí se samoty. Je rád sám se sebou, se svými myšlenkami a pocity. Láska a jen a jen láska dodává odvahu být sám. Láska a samota jsou dvě strany jedné mince. Je přínosné si to uvědomit. V samotě totiž láska čerpá novou, svěží energii. Potom se vydáváme v ústrety těm, které milujeme. Když je oblak těžký, začne pršet. Déšť prospívá loukám, je vítaný a s díky přijímaný. Pokud miluješ, jaký paradox, objeví se v tobě hluboká touha být sám.
Praví milenci si vždycky dopřejí čas k tomu, aby byli sami, aby každý z nich byl chvilku sám se sebou a i když si to často neuvědomují s Bohem - pramenem každé skutečné lásky. Jedině tak najdeme sami sebe a brzy z nás začne láska „přetékat“ a budeme se s ní chtít podělit. Jestliže jsme sami, velmi brzy v nás propukne touha rozdat se. Proto si všimněme tohoto rytmu. Jestliže milujeme, chceme být i chvilku sami, pokud jsme sami, chceme znova milovat. V samotě totiž nacházíme sílu a - to zdůrazňuji - vnitřní radost. Radost je jako povodeň, nezastavíš ji. Musíš se pohnout a jít hledat lidi, kterým ji rozdáš. A to je přesně to, co se stává zamilovaným.
Je tu čas adventu, čas očekávání. Dopřejme si chvíle samoty a připravme se tak na zrod Lásky v nás.
