„Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4, 4; porov. Dt 8, 3). Ježíš cituje Knihu Deuteronomium a potvrzuje, že Božím slovem je možné živit se, podobně jako se živili Židé na poušti manou. Zkušenost se slovem, které je potřebné sníst, mají i někteří proroci i autor knihy Zjevení: „Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla veselím a radostí srdce. Nazývají mě tvým jménem, Hospodine, Bože zástupů.“ (Jer 15, 16). „Řekl mi: „Lidský synu, sněz, co máš před sebou, sněz tento svitek a jdi, mluv k izraelskému domu.“ (Ez 3, 1). „Přistoupil jsem tedy k tomu andělu a požádal ho, aby mi tu knihu dal. Řekl mi: „Vezmi ji a sněz; v žaludku ti zhořkne, ačkoli v tvých ústech bude sladká jako med.“ (Zjv 10, 9).
Boží slovo má podle těchto doporučení proniknout až do srdce člověka, být asimilované, poskytnout sílu a dát schopnost promluvit k jiným. Jiný účinek požití slova je sladkost na jazyku, radost srdce, ale i hořkost v žaludku. Tato dvojaká chuť slova odkazuje na potřebu asimilovat ho v úplnosti, nevybírat si jen některé časti, ale přijmout celé jeho poselství bez tendencí číst jen ty „sladké stránky“.