Autor: Igor Janiga
Zdroj: © Rozmer, č. 2/2020 | časopis pre kresťanskú duchovnú orientáciu | rozmer.sk
Český překlad: Martin Grabarczyk | Dioecesis Ostraviensis-Opaviensis
Datum napsání:
30.06.2020
Podobný osud jako medvěda potkal i divočáka. Lov na kance se kolem roku 1000 považoval za výsadu králů a bohatých velmožů a osobní střet s ním během lovu se vnímal jako hrdinský čin. No od 12. století se situace mění. Proč je tomu tak? Abychom to pochopili, musíme si nejprve objasnit, jak chápali lov Římané. Jejich lovci si vážili zejména protivníků, kteří z boje neutíkali, ale bojovali o svůj život až do konce. Jelikož divočáka lovili především pěšáci, zabití zvířete muselo proběhnout tváří v tvář, jeden proti druhému. Přemoci divočáka se proto považovalo za výjimečný výkon a jen zřídkakdy se to obešlo bez zranění. Na druhé straně lov například jelena byl v té době znevažovaný.
Jelen se považoval za plaché a bázlivé zvíře, nebyl proto vhodným soupeřem pro bojovné lovce. Dokonce ani maso z jelena nebylo často vidět na stolech a považovalo se za mdlé a nechutné. Naproti tomu se divočák popisuje jako zuřivé a prudké zvíře s ohnivým pohledem. Boj s divočákem a medvědem je v tomto období nezbytným rituálem, při kterém se z mládence stává bojovník. Německý slovník symbolizuje i příbuznost slov Bär (medvěd) a Eber (divočák). Obě slova mají společnou etymologii se slovesem bero, tedy bojovat, udeřit.
Od 12. do 14. století se však postupně pohled na divočáka mění. Autoři začínají více vyzdvihovat lov na jelena, který je vhodnější pro krále a pány. Nejprve se lov na kance začíná pomalu vytrácet, ale divočák se ještě vždy považuje za dobrého protivníka při lovu. Postupně se však začíná znevažovat a s ním i celá jeho symbolika. Lord Henri de Ferrières vidí v tomto zvířeti ztělesnění všech Kristových nepřátel. Divočák je v jeho očích protipól jelena. Deseti christologickým "vlastnostem" jelena odpovídá deset ďábelských "vlastností" divočáka. Divočák se proto začíná vnímat jako Kristův nepřítel a reprezentant ďábla. Samozřejmě, první negativní zmínky o divočákovi sahají do mnohem dřívějšího období.
Už sv. Augustin v komentáři k Žalmu 80 popisuje kance jako ďábelské stvoření. Postupně od 12. století Církev v symbolice zvířat vždy spojuje divočáka s démonickou bytostí. Podle popisů divočák páchne, navíc se zobrazoval jako ošklivé zvíře s tmavou srstí a zuby vždy nastavenými k zemi. V každém ohledu symbolizuje satana. V 14. století se toto negativní vnímání divočáka ještě více prohlubuje. Zatímco do roku 1000 se smrt způsobená divočákem vnímala jako hrdinská, ba dokonce královská, od 14. století se naopak považovala za hanebnou a strašnou. Toto zvíře se začalo spojovat se sedmi smrtelnými hříchy a sám divočák představoval šest ze sedmi hříchů (kromě lakomství). Při porovnání textů římských autorů a textů ze 14. století zjistíme, že popisy divočáka se příliš neliší, nicméně to, co v pohanském prostředí vzbuzovalo obdiv, se postupně změnilo na pekelného tvora.
Jelen se považoval za plaché a bázlivé zvíře, nebyl proto vhodným soupeřem pro bojovné lovce. Dokonce ani maso z jelena nebylo často vidět na stolech a považovalo se za mdlé a nechutné. Naproti tomu se divočák popisuje jako zuřivé a prudké zvíře s ohnivým pohledem. Boj s divočákem a medvědem je v tomto období nezbytným rituálem, při kterém se z mládence stává bojovník. Německý slovník symbolizuje i příbuznost slov Bär (medvěd) a Eber (divočák). Obě slova mají společnou etymologii se slovesem bero, tedy bojovat, udeřit.
Od 12. do 14. století se však postupně pohled na divočáka mění. Autoři začínají více vyzdvihovat lov na jelena, který je vhodnější pro krále a pány. Nejprve se lov na kance začíná pomalu vytrácet, ale divočák se ještě vždy považuje za dobrého protivníka při lovu. Postupně se však začíná znevažovat a s ním i celá jeho symbolika. Lord Henri de Ferrières vidí v tomto zvířeti ztělesnění všech Kristových nepřátel. Divočák je v jeho očích protipól jelena. Deseti christologickým "vlastnostem" jelena odpovídá deset ďábelských "vlastností" divočáka. Divočák se proto začíná vnímat jako Kristův nepřítel a reprezentant ďábla. Samozřejmě, první negativní zmínky o divočákovi sahají do mnohem dřívějšího období.
Už sv. Augustin v komentáři k Žalmu 80 popisuje kance jako ďábelské stvoření. Postupně od 12. století Církev v symbolice zvířat vždy spojuje divočáka s démonickou bytostí. Podle popisů divočák páchne, navíc se zobrazoval jako ošklivé zvíře s tmavou srstí a zuby vždy nastavenými k zemi. V každém ohledu symbolizuje satana. V 14. století se toto negativní vnímání divočáka ještě více prohlubuje. Zatímco do roku 1000 se smrt způsobená divočákem vnímala jako hrdinská, ba dokonce královská, od 14. století se naopak považovala za hanebnou a strašnou. Toto zvíře se začalo spojovat se sedmi smrtelnými hříchy a sám divočák představoval šest ze sedmi hříchů (kromě lakomství). Při porovnání textů římských autorů a textů ze 14. století zjistíme, že popisy divočáka se příliš neliší, nicméně to, co v pohanském prostředí vzbuzovalo obdiv, se postupně změnilo na pekelného tvora.
