Autor: P. Michal Krovina, OP
Zdroj: © Časopis Ruženec, č. 7/2015, s. 26-27 | Dominikánske mariánske centrum | Košice
Český překlad: Eva Dlabajová » Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
15.07.2015
Prosící vdova
Ježíš pověděl svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit."' A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?' » Lk 18, 1-8.
Evangelista Lukáš v osmnácté kapitole svého evangelia vzpomíná podobenství O soudci a vdově. Vdova mnohokrát přišla k tomuto soudci s prosbou, aby ji ochránil před protivníkem, ale soudce to vytrvale odmítal. Je pravda, že v dějinách lidstva bylo a stále ještě je mnoho osamělých žen, které nemá kdo ochránit před nepřízní společnosti, před mnoha dravými spekulanty. Ale podobenství má mnohem hlubší rozměr. Tato symbolická postava je prototypem trpící, prosící a neakceptované církve. Je obrazem církve - společenství věřících lidí, kteří se modlí, prosí a často se marně dovolávají spravedlnosti a lidských i občanských práv. Pokusme se zamyslet nad tím, co je to církev a jaké má poslání. Na tuto otázku by bylo mnoho odpovědí. Ale nechceme se ztrácet v teoretických definicích. Církev je společenství lidí, které nejenže důvěřuje Bohu, ale zároveň věří, že lidský život má mnohem hlubší a mnohem spektrálnější smysl a význam, než jaký nabízí občanská společnost v jejích nejrozličnějších modifikacích.
Jednou z obrazných charakteristik církve může být i utrápená, prosící a stísněná vdova, která až do krajnosti zápasí o existenci svých dětí, svých synů a dcer. Pán Ježíš nám v podobenství představuje ženu, která ztratila svoji životní oporu a navíc žije v prostředí, které spravuje „soudce, který se nebojí Boha a před člověkem se nestydí“ (Lk 18,2). Jestli jsme pozorní a vnímaví, zjišťujeme, že církev jako společenství žije v prostředí pozemské reality, kde se permanentně setkává s utrpením, pronásledováním a nepochopením v nejrozličnějších podobách. Nepřijetí, nepochopení, odsuzování a nedůvěra patří stále k průvodním znakům života církve na zemi.
Prvním trápením vdovy z podobenství bylo, že ztratila muže. Žena bez muže neměla v Ježíšově době skoro žádná práva. Podobně i církev nemá na zemi žádného zastánce, kromě Boha. To jaksi patří k jejímu údělu. Konečně sám Pán Ježíš řekl: „Na světě máte soužení, ale doufejte, já jsem přemohl svět“ (Jn 16,33). Sám Pán Ježíš z kříže volal K Pánu Bohu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Žl 22,2). Být v Boží oblibě znamená počítat i s utrpením. Dalším trápením ženy bylo její zadlužení, které ukazuje na ne moc dobré hospodaření. Při pohledu na církev můžeme vidět, že církev jako společenství netrpí jenom kvůli odmítání a nepřijetí, ale i pro vlastní nedostatky.
I církev se dokáže nadchnout pro světské hodnoty a zadlužit se. Jsou období, kdy církev adoruje víc samu sebe a svoji údajnou dokonalost, než Pána Boha. Avšak vdova z podobenství je v tísni kvůli svým dětem. I církvi neustále hrozí, že ztratí své děti, své syny a dcery. Vdova z podobenství, která se snaží chránit své děti je sama a bezbranná. Všechno co řekne, je popíráno a všechno, co udělá pro své děti, je interpretováno jako zlo. Církev se čas od času uchýlila i k mocenským prostředkům, ale jak víme, vždy se to nakonec obrátilo proti ní. Církev stále zůstává bezbrannou vdovou, která kromě Boha nemá nikoho, kdo by ji chránil.
Avšak tato žena ve své nemohoucnosti a bezbrannosti začne prosit o pomoc. A tady jsme u nejdůležitější úlohy církve - modlit se a prosit Boha o pomoc pro své děti. Lidé si myslí, že osudy lidí závisí na mocných tohoto světa. Ale rozhodující silou v naší zemi je modlící se církev. Církev svými modlitbami může změnit i to, na co si ani netroufáme pomyslet. Co tedy máme dělat, když jsme v ubohém postavení a když rozhodují nespravedliví a špatní soudci? Všimněme si vdovy, kterou nám představuje Pán Ježíš a sledujme ji, jak si počíná. Ví, že je beznadějné jít k soudci, který se nebojí Boha a lidské ohledy ho nezajímají. Vdova však stále věří v sílu svých proseb. Žena prosí a prosí a nakonec se nemožné stává možným.
Tou největší silou na naší zemi je víra, která přemáhá svět i samotného Pána Boha. Největší tragédií církve je stav, kdy jí chybí živá víra. Když hřeší nevěřící lidé ve světě, není to tak strašné, jako když hřeší a nevěří ti, kteří jsou povolaní v církvi oslavovat Boha vírou a modlitbou. Vytrvalost prosící vdovy okouzlila Pána Ježíše, a proto nám ji dává za vzor. Dosáhla toho, co potřebovala, přesto, že prosila jenom ona sama. O kolik víc může dosáhnout společná modlitba celé církve! Toto podobenství nás všechny vyzývá, abychom podle svých možností volali k Bohu dnem i nocí.
Pán Ježíš nás ubezpečuje, že naše modlitba vždy najde odezvu, i když ne vždy takovou, jakou bychom očekávali. Avšak Pán Ježíš se zároveň ptá, jestli se najdou na zemi lidé, kteří by dokázali takto prosit. Zajímá ho taky, jestli najde na zemi víru, až přijde podruhé. Věřícím lidem hrozí, že se „unaví“ a ztratí jedinou zbraň, kterou mohou měnit osudy našeho světa. Mnozí lidé neznají sílu modlitby a často se jí vysmívají. Možná je to i naše vina, když vidí, že naše důvěra v Boha a naše modlitba je často nemastná - neslaná. Ale prosící vdova se ozbrojila trpělivostí a vytrvalou modlitbou a Pán Bůh se nakonec nechal přemoct. A nám všem nezbývá nic jiného, než modlit se za to, abychom si osvojili postoj prosící vdovy a abychom ho praktikovali po celý náš život.
Ježíš pověděl svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit."' A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?' » Lk 18, 1-8.
Evangelista Lukáš v osmnácté kapitole svého evangelia vzpomíná podobenství O soudci a vdově. Vdova mnohokrát přišla k tomuto soudci s prosbou, aby ji ochránil před protivníkem, ale soudce to vytrvale odmítal. Je pravda, že v dějinách lidstva bylo a stále ještě je mnoho osamělých žen, které nemá kdo ochránit před nepřízní společnosti, před mnoha dravými spekulanty. Ale podobenství má mnohem hlubší rozměr. Tato symbolická postava je prototypem trpící, prosící a neakceptované církve. Je obrazem církve - společenství věřících lidí, kteří se modlí, prosí a často se marně dovolávají spravedlnosti a lidských i občanských práv. Pokusme se zamyslet nad tím, co je to církev a jaké má poslání. Na tuto otázku by bylo mnoho odpovědí. Ale nechceme se ztrácet v teoretických definicích. Církev je společenství lidí, které nejenže důvěřuje Bohu, ale zároveň věří, že lidský život má mnohem hlubší a mnohem spektrálnější smysl a význam, než jaký nabízí občanská společnost v jejích nejrozličnějších modifikacích.
Jednou z obrazných charakteristik církve může být i utrápená, prosící a stísněná vdova, která až do krajnosti zápasí o existenci svých dětí, svých synů a dcer. Pán Ježíš nám v podobenství představuje ženu, která ztratila svoji životní oporu a navíc žije v prostředí, které spravuje „soudce, který se nebojí Boha a před člověkem se nestydí“ (Lk 18,2). Jestli jsme pozorní a vnímaví, zjišťujeme, že církev jako společenství žije v prostředí pozemské reality, kde se permanentně setkává s utrpením, pronásledováním a nepochopením v nejrozličnějších podobách. Nepřijetí, nepochopení, odsuzování a nedůvěra patří stále k průvodním znakům života církve na zemi.
Prvním trápením vdovy z podobenství bylo, že ztratila muže. Žena bez muže neměla v Ježíšově době skoro žádná práva. Podobně i církev nemá na zemi žádného zastánce, kromě Boha. To jaksi patří k jejímu údělu. Konečně sám Pán Ježíš řekl: „Na světě máte soužení, ale doufejte, já jsem přemohl svět“ (Jn 16,33). Sám Pán Ježíš z kříže volal K Pánu Bohu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Žl 22,2). Být v Boží oblibě znamená počítat i s utrpením. Dalším trápením ženy bylo její zadlužení, které ukazuje na ne moc dobré hospodaření. Při pohledu na církev můžeme vidět, že církev jako společenství netrpí jenom kvůli odmítání a nepřijetí, ale i pro vlastní nedostatky.
I církev se dokáže nadchnout pro světské hodnoty a zadlužit se. Jsou období, kdy církev adoruje víc samu sebe a svoji údajnou dokonalost, než Pána Boha. Avšak vdova z podobenství je v tísni kvůli svým dětem. I církvi neustále hrozí, že ztratí své děti, své syny a dcery. Vdova z podobenství, která se snaží chránit své děti je sama a bezbranná. Všechno co řekne, je popíráno a všechno, co udělá pro své děti, je interpretováno jako zlo. Církev se čas od času uchýlila i k mocenským prostředkům, ale jak víme, vždy se to nakonec obrátilo proti ní. Církev stále zůstává bezbrannou vdovou, která kromě Boha nemá nikoho, kdo by ji chránil.
Avšak tato žena ve své nemohoucnosti a bezbrannosti začne prosit o pomoc. A tady jsme u nejdůležitější úlohy církve - modlit se a prosit Boha o pomoc pro své děti. Lidé si myslí, že osudy lidí závisí na mocných tohoto světa. Ale rozhodující silou v naší zemi je modlící se církev. Církev svými modlitbami může změnit i to, na co si ani netroufáme pomyslet. Co tedy máme dělat, když jsme v ubohém postavení a když rozhodují nespravedliví a špatní soudci? Všimněme si vdovy, kterou nám představuje Pán Ježíš a sledujme ji, jak si počíná. Ví, že je beznadějné jít k soudci, který se nebojí Boha a lidské ohledy ho nezajímají. Vdova však stále věří v sílu svých proseb. Žena prosí a prosí a nakonec se nemožné stává možným.
Tou největší silou na naší zemi je víra, která přemáhá svět i samotného Pána Boha. Největší tragédií církve je stav, kdy jí chybí živá víra. Když hřeší nevěřící lidé ve světě, není to tak strašné, jako když hřeší a nevěří ti, kteří jsou povolaní v církvi oslavovat Boha vírou a modlitbou. Vytrvalost prosící vdovy okouzlila Pána Ježíše, a proto nám ji dává za vzor. Dosáhla toho, co potřebovala, přesto, že prosila jenom ona sama. O kolik víc může dosáhnout společná modlitba celé církve! Toto podobenství nás všechny vyzývá, abychom podle svých možností volali k Bohu dnem i nocí.
Pán Ježíš nás ubezpečuje, že naše modlitba vždy najde odezvu, i když ne vždy takovou, jakou bychom očekávali. Avšak Pán Ježíš se zároveň ptá, jestli se najdou na zemi lidé, kteří by dokázali takto prosit. Zajímá ho taky, jestli najde na zemi víru, až přijde podruhé. Věřícím lidem hrozí, že se „unaví“ a ztratí jedinou zbraň, kterou mohou měnit osudy našeho světa. Mnozí lidé neznají sílu modlitby a často se jí vysmívají. Možná je to i naše vina, když vidí, že naše důvěra v Boha a naše modlitba je často nemastná - neslaná. Ale prosící vdova se ozbrojila trpělivostí a vytrvalou modlitbou a Pán Bůh se nakonec nechal přemoct. A nám všem nezbývá nic jiného, než modlit se za to, abychom si osvojili postoj prosící vdovy a abychom ho praktikovali po celý náš život.
