Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 14, č. 3/2013 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
25.03.2013
Tomáš byl šťastný, protože viděl Ježíše. Ale co my?
Apoštola Tomáše známe jako pochybovače - tvrdohlavého realistu, který potřeboval jasné důkazy a až potom uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Avšak „nevěřící“ či pochybovač je jen jeden pohled na tohoto muže. Tomáš byl i odvážný. Povzbudil ostatní učedníky, aby zůstali s Ježíšem, ačkoli ho nepřátelé chtěli zabít: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ (Jn 11, 16). Tomáš byl i dobrodružným člověkem. Tradice říká, že se stal po letnicích misionářem. Říká se, že odešel do Edesy v Sýrii a potom do Indie, kde založil mnoho církevních společenství a zemřel mučednickou smrtí.
Další starobylá tradice označuje Tomáše za jediného apoštola, který viděl nanebevzetí Panny Marie. Je jasné, že Tomáš byl mužem hluboké víry a silné oddanosti Pánu a evangeliu! Když se podíváme na třetí příběh o víře vzkříšení, mějme na paměti, že Tomášova víra se mohla otřást, když Ježíš zemřel, ale pak se jeho víra posílila a Tomáš se pro Pána stal velkým hrdinou. Možná měl svoje pochybnosti, ale nedovolil, aby ho ovládaly po zbytek života!
Blahoslavení, kdo neviděli
Když Marie Magdalská uviděla prázdný hrob, zpanikařila (Jn 20, 2). Když Jan uviděl prázdný hrob, uvěřil, ale ne úplně (20, 9). Když Tomáš slyšel Mariinu zprávu, nemohl ji přijmout. Ani když mu ostatní apoštolové říkali, že viděli vzkříšeného Pána, nic to s ním neudělalo. „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech,“ řekl, „a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím“ (20, 25). A touto jednou poznámkou se zpečetila Tomášova pověst. Když se za týden Ježíš zjevil Tomášovi, vyznal: „Pán můj a Bůh můj!“ (20, 28). Tyto učedníkovy průtahy nakonec dospěly k víře vzkříšení! V jistém smyslu měl Tomáš štěstí. Jeho víra byla založená na tom, co viděl, cítil a čeho se dotkl. A Ježíš mu řekl: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili“ (20, 29).
Odborníci si myslí, že Janovo evangelium bylo napsáno koncem prvního století - kdy už většina Ježíšových prvních učedníků zemřela. Žilo tedy velmi málo lidí, kteří viděli vzkříšeného Ježíše. Ostatní věřící se museli spoléhat na svědectví malé skupiny lidí. Jan chtěl povzbudit ty, co neviděli Ježíše, aby i bez toho uvěřili. Chtěl, aby oni (i my) věděli, že je možné mít vztah s Pánem, přestože jsme se ho nikdy nedotkli a nikdy jsme ho neviděli.
Samozřejmě, nechceme tím naznačit, že víra Tomáše a ostatních učedníků nebyla náročná. Tento úryvek říká, jak náročná může být naše víra. Nikdy jsme fyzicky neviděli Pána. Nikdy jsme ho neslyšeli, jak k nám hovoří, ani jsme neviděli jeho úsměv, nepocítili jsme jeho utěšující ruku na rameni. Ale jsme povolaní uvěřit mu a následovat ho. Když Ježíš řekl, že jsou „blahoslavení ti, co neviděli, a uvěřili“, měli bychom pochopit, že Ježíš má pro nás připravené zvláštní požehnání - požehnání, která můžou být náhradou za to, že jsme ho tělesně neviděli.
Vidět „očima“ srdce
Tato požehnání jsou dostupná každému! Jestliže Ježíš vylil Ducha svatého, každý člověk může vstoupit do živého vztahu s naším věčným, neviditelným Spasitelem. Možná ho nevidíme fyzicky, ale určitě ho můžeme „vidět“ vnitřně, „očima svého srdce“ (Ef 1, 18). Petr to velmi dobře vysvětluje: „Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě neuvidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti.“ (1 Pt 1, 8). Přestože existuje mnoho způsobů, jak můžeme Ježíše „vidět“, ten nejpůsobivější je skrze dar Eucharistie. Věříme, že Eucharistie je Ježíšova „skutečná přítomnost“ - jeho tělo a krev, duše a božství. V jistém smyslu opravdu můžeme spolu s Janem říct, že jsme viděli Ježíše „na vlastní oči“, že jsme na něho „hleděli“ a dokonce jsme se ho „rukama“ dotýkali (1 Jan 1, 1).
Přijmeme-li církevní učení, můžeme na rozumové úrovni s těmito výroky souhlasit. Takováto víra - založená na rozumovém souhlasu - je dobrá věc. Ale chceme-li zakusit „radost plnou slávy“, o které psal Petr, musíme učinit další krok. K tomu, co o Eucharistii víme na rozumové úrovni, musíme přistupovat s otevřeným srdcem. Musíme ke svému rozumu přidat víru. Tehdy se nejen dotkneme Ježíše, ale i se s ním setkáme. Tehdy nejenom uznáme jeho přítomnost, ale naplní nás jeho láska a milost.
Ježíš slíbil skutečné a hmatatelné požehnání každému, kdo přijde na mši svatou hladný po Pánu. Slíbil nám: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6, 56). Jestliže přijmeme Ježíše aspoň kouskem víry, zažijeme tato požehnání. A pokud vytrváme ve víře, ona budou růst. Budou pro nás tak skutečná, že nás naplní radost. Když ho budeme přijímat v Eucharistii, budeme se cítit šťastní a radostní, jak jsme se cítili o svatebním dnu anebo při narození našeho prvního dítěte. Bůh chce, aby se jeho požehnání pro nás stala takto skutečnými a měřitelnými!
Vnitřní a vnější důkazy
Dvěma způsoby můžeme zjistit, zda naše víra postupuje od rozumového souhlasu k živé víře vzkříšení. Nejprve se podíváme na vnější projevy. Když naše víra roste, milost, kterou přijímáme z Eucharistie a osobního modlitebního života, nás bude pobízet, abychom byli stálejší v lásce vůči jiným lidem. Budeme klidnější, měně náchylní k hněvu a budeme laskavější. Zjistíme, že chceme pozvednout náladu lidí okolo sebe - členů rodiny, přátel, spolupracovníků, ba i neznámých lidí. Budeme chtít přistupovat k lidem s úctou, kterou si zasluhují jako milované Boží děti. Méně nás budou zajímat nejnovější klepy a více se budeme věnovat pomoci chudým a trpícím v našem okolí. A co je nejdůležitější, najdeme novou sílu odpustit lidem a zbavit se zranění, která nás spoutávala celé dny nebo týdny.
Druhý způsob, jak můžeme zjistit, zda naše víra roste, spočívá v tom, že se podíváme, co se děje v nás. Když nám Duch svatý přináší víru vzkříšení, ve svém srdci objevujeme nové duchovní sklony. Nejenom se zajímáme o svoje vztahy k jiným lidem, ale toužíme prohloubit i svůj vztah k Pánu. Chceme s ním trávit více času. Modlitba už není nudná povinnost, ale spíše potěšení. Slova Písma ožívají a přímo oslovují naše srdce. Nezajímejme se pouze o splnění svých každodenních povinností, ale vykonávejme je tak, že se to líbí Pánu a přináší mu to slávu.
Toto měl Pavel na mysli, když napsal: „My… máme mysl Kristovu“ (1 Kor 2, 16). Tehdy podobně jako Ježíš více dbáme na náš vztah k nebeskému Otci. A opět podobně jako Ježíš více dbáme o blaho lidí v našem okolí. Chceme vnímat Pánovu přítomnost a chceme být nástroji jeho přítomnosti ve světě. Existují dva konkrétní způsoby, jak můžeme zjistit, zda máme hlubší víru vzkříšení. Existují i dva konkrétní způsoby, jak můžeme zjistit, zda nás Ježíš požehnal za to, že jsme uvěřili bez toho, abychom viděli. Jestliže ve vás rostou tyto charakteristické rysy, můžete si být jistí, že Bůh působí ve vašem srdci!
Pojďte a zakuste život
Když Jan vyprávěl příběh o apoštolu Tomášovi, kladl velký důraz na vztah mezi viděním a vírou. Jan říká, že Tomáš měl nakonec možnost vidět vzkříšeného Pána právě tak, jak ho viděla Marie Magdalská a ostatní, protože chtěl zdůraznit, že Ježíš vstal z mrtvých. Všichni tito očití svědkové poukazují na to, že je to nepopíratelný fakt. Jan však chtěl zároveň každému říct, že to, co první učedníci viděli na vlastní oči, můžeme my vidět duchovníma očima. Jak řekl: „Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jn 20, 31). Kéž v tomto velikonočním období všichni zakusíme tento „život“. Ať nás v Roce víry naplní víra vzkříšení!
Apoštola Tomáše známe jako pochybovače - tvrdohlavého realistu, který potřeboval jasné důkazy a až potom uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Avšak „nevěřící“ či pochybovač je jen jeden pohled na tohoto muže. Tomáš byl i odvážný. Povzbudil ostatní učedníky, aby zůstali s Ježíšem, ačkoli ho nepřátelé chtěli zabít: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ (Jn 11, 16). Tomáš byl i dobrodružným člověkem. Tradice říká, že se stal po letnicích misionářem. Říká se, že odešel do Edesy v Sýrii a potom do Indie, kde založil mnoho církevních společenství a zemřel mučednickou smrtí.
Další starobylá tradice označuje Tomáše za jediného apoštola, který viděl nanebevzetí Panny Marie. Je jasné, že Tomáš byl mužem hluboké víry a silné oddanosti Pánu a evangeliu! Když se podíváme na třetí příběh o víře vzkříšení, mějme na paměti, že Tomášova víra se mohla otřást, když Ježíš zemřel, ale pak se jeho víra posílila a Tomáš se pro Pána stal velkým hrdinou. Možná měl svoje pochybnosti, ale nedovolil, aby ho ovládaly po zbytek života!
Blahoslavení, kdo neviděli
Když Marie Magdalská uviděla prázdný hrob, zpanikařila (Jn 20, 2). Když Jan uviděl prázdný hrob, uvěřil, ale ne úplně (20, 9). Když Tomáš slyšel Mariinu zprávu, nemohl ji přijmout. Ani když mu ostatní apoštolové říkali, že viděli vzkříšeného Pána, nic to s ním neudělalo. „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech,“ řekl, „a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím“ (20, 25). A touto jednou poznámkou se zpečetila Tomášova pověst. Když se za týden Ježíš zjevil Tomášovi, vyznal: „Pán můj a Bůh můj!“ (20, 28). Tyto učedníkovy průtahy nakonec dospěly k víře vzkříšení! V jistém smyslu měl Tomáš štěstí. Jeho víra byla založená na tom, co viděl, cítil a čeho se dotkl. A Ježíš mu řekl: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili“ (20, 29).
Odborníci si myslí, že Janovo evangelium bylo napsáno koncem prvního století - kdy už většina Ježíšových prvních učedníků zemřela. Žilo tedy velmi málo lidí, kteří viděli vzkříšeného Ježíše. Ostatní věřící se museli spoléhat na svědectví malé skupiny lidí. Jan chtěl povzbudit ty, co neviděli Ježíše, aby i bez toho uvěřili. Chtěl, aby oni (i my) věděli, že je možné mít vztah s Pánem, přestože jsme se ho nikdy nedotkli a nikdy jsme ho neviděli.
Samozřejmě, nechceme tím naznačit, že víra Tomáše a ostatních učedníků nebyla náročná. Tento úryvek říká, jak náročná může být naše víra. Nikdy jsme fyzicky neviděli Pána. Nikdy jsme ho neslyšeli, jak k nám hovoří, ani jsme neviděli jeho úsměv, nepocítili jsme jeho utěšující ruku na rameni. Ale jsme povolaní uvěřit mu a následovat ho. Když Ježíš řekl, že jsou „blahoslavení ti, co neviděli, a uvěřili“, měli bychom pochopit, že Ježíš má pro nás připravené zvláštní požehnání - požehnání, která můžou být náhradou za to, že jsme ho tělesně neviděli.
Vidět „očima“ srdce
Tato požehnání jsou dostupná každému! Jestliže Ježíš vylil Ducha svatého, každý člověk může vstoupit do živého vztahu s naším věčným, neviditelným Spasitelem. Možná ho nevidíme fyzicky, ale určitě ho můžeme „vidět“ vnitřně, „očima svého srdce“ (Ef 1, 18). Petr to velmi dobře vysvětluje: „Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě neuvidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti.“ (1 Pt 1, 8). Přestože existuje mnoho způsobů, jak můžeme Ježíše „vidět“, ten nejpůsobivější je skrze dar Eucharistie. Věříme, že Eucharistie je Ježíšova „skutečná přítomnost“ - jeho tělo a krev, duše a božství. V jistém smyslu opravdu můžeme spolu s Janem říct, že jsme viděli Ježíše „na vlastní oči“, že jsme na něho „hleděli“ a dokonce jsme se ho „rukama“ dotýkali (1 Jan 1, 1).
Přijmeme-li církevní učení, můžeme na rozumové úrovni s těmito výroky souhlasit. Takováto víra - založená na rozumovém souhlasu - je dobrá věc. Ale chceme-li zakusit „radost plnou slávy“, o které psal Petr, musíme učinit další krok. K tomu, co o Eucharistii víme na rozumové úrovni, musíme přistupovat s otevřeným srdcem. Musíme ke svému rozumu přidat víru. Tehdy se nejen dotkneme Ježíše, ale i se s ním setkáme. Tehdy nejenom uznáme jeho přítomnost, ale naplní nás jeho láska a milost.
Ježíš slíbil skutečné a hmatatelné požehnání každému, kdo přijde na mši svatou hladný po Pánu. Slíbil nám: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6, 56). Jestliže přijmeme Ježíše aspoň kouskem víry, zažijeme tato požehnání. A pokud vytrváme ve víře, ona budou růst. Budou pro nás tak skutečná, že nás naplní radost. Když ho budeme přijímat v Eucharistii, budeme se cítit šťastní a radostní, jak jsme se cítili o svatebním dnu anebo při narození našeho prvního dítěte. Bůh chce, aby se jeho požehnání pro nás stala takto skutečnými a měřitelnými!
Vnitřní a vnější důkazy
Dvěma způsoby můžeme zjistit, zda naše víra postupuje od rozumového souhlasu k živé víře vzkříšení. Nejprve se podíváme na vnější projevy. Když naše víra roste, milost, kterou přijímáme z Eucharistie a osobního modlitebního života, nás bude pobízet, abychom byli stálejší v lásce vůči jiným lidem. Budeme klidnější, měně náchylní k hněvu a budeme laskavější. Zjistíme, že chceme pozvednout náladu lidí okolo sebe - členů rodiny, přátel, spolupracovníků, ba i neznámých lidí. Budeme chtít přistupovat k lidem s úctou, kterou si zasluhují jako milované Boží děti. Méně nás budou zajímat nejnovější klepy a více se budeme věnovat pomoci chudým a trpícím v našem okolí. A co je nejdůležitější, najdeme novou sílu odpustit lidem a zbavit se zranění, která nás spoutávala celé dny nebo týdny.
Druhý způsob, jak můžeme zjistit, zda naše víra roste, spočívá v tom, že se podíváme, co se děje v nás. Když nám Duch svatý přináší víru vzkříšení, ve svém srdci objevujeme nové duchovní sklony. Nejenom se zajímáme o svoje vztahy k jiným lidem, ale toužíme prohloubit i svůj vztah k Pánu. Chceme s ním trávit více času. Modlitba už není nudná povinnost, ale spíše potěšení. Slova Písma ožívají a přímo oslovují naše srdce. Nezajímejme se pouze o splnění svých každodenních povinností, ale vykonávejme je tak, že se to líbí Pánu a přináší mu to slávu.
Toto měl Pavel na mysli, když napsal: „My… máme mysl Kristovu“ (1 Kor 2, 16). Tehdy podobně jako Ježíš více dbáme na náš vztah k nebeskému Otci. A opět podobně jako Ježíš více dbáme o blaho lidí v našem okolí. Chceme vnímat Pánovu přítomnost a chceme být nástroji jeho přítomnosti ve světě. Existují dva konkrétní způsoby, jak můžeme zjistit, zda máme hlubší víru vzkříšení. Existují i dva konkrétní způsoby, jak můžeme zjistit, zda nás Ježíš požehnal za to, že jsme uvěřili bez toho, abychom viděli. Jestliže ve vás rostou tyto charakteristické rysy, můžete si být jistí, že Bůh působí ve vašem srdci!
Pojďte a zakuste život
Když Jan vyprávěl příběh o apoštolu Tomášovi, kladl velký důraz na vztah mezi viděním a vírou. Jan říká, že Tomáš měl nakonec možnost vidět vzkříšeného Pána právě tak, jak ho viděla Marie Magdalská a ostatní, protože chtěl zdůraznit, že Ježíš vstal z mrtvých. Všichni tito očití svědkové poukazují na to, že je to nepopíratelný fakt. Jan však chtěl zároveň každému říct, že to, co první učedníci viděli na vlastní oči, můžeme my vidět duchovníma očima. Jak řekl: „Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jn 20, 31). Kéž v tomto velikonočním období všichni zakusíme tento „život“. Ať nás v Roce víry naplní víra vzkříšení!
