Apoštola Tomáše většina lidí spojuje s pochybností ve víře. Jeho život a svědectví však nabízejí o mnoho víc. Kým tedy ve skutečnosti byl?V Písmu se jeho jméno vzpomíná na několika místech: při vyvolení dvanácti (Lk 6, 12-16 a Mk 3, 13-19), když apoštolové dostali moc nad nečistými duchy (Mt 10, 1-4), v textu o vzkříšení Lazara (Jn 11, 1-16), při poslední večeři (Jan 14, 1-14), o Tomášově pochybnosti (Jan 20, 24-29), když se Ježíš zjevil v Galilei (Jan 21, 1-14), při Ježíšově řeči na rozloučenou (Jan 14, 1-14) a při očekávání seslání Ducha Svatého (Sk 1, 12-14).
Osobní profil
Jméno Tomáš pochází z hebrejského „teóma“ a znamená dvojče, používá se i řecké „didymus“. O tom, jaké povolání měl před tím, než ho Ježíš povolal za svého učedníka, se nezachovaly žádné informace. K jeho charakteristickým rysům patřila odvážnost, věrnost, pohotovost, velkorysost a poctivost. Intenzivně prožíval nejen pochybnosti, ale i víru. Mnozí ho neprávem označují za pesimistu, ale ním nikdy nebyl. Jako místo působení apoštola Tomáše se uvádí Sýrie a Persie, později Indie, kde obrátil na křesťanství krále Gundaphara a v roce 72 po Kristu zde zemřel mučednickou smrtí. Na malbách je většinou zobrazení buď s kopím v ruce (které bylo nástrojem jeho umučení), nebo jak se dotýká Kristových ran. Je vyhlášený za patrona Indie a Portugalska, také architektů, tesařů a kameníků. Jeho svátek si katolická církev připomíná 3. července.
Svědectví odvahy
První svědectví o Tomášově víře nacházíme při události, která předcházela vzkříšení Lazara. Bylo to těsně po tom, co Židé chtěli Ježíše ukamenovat v Jeruzalémě (Jan 10, 22-40). Po tomto „incidentu“ Ježíš odešel k Jordánu na místo, kde kdysi působil Jan Křtitel. Zde ho spolu s apoštoly zastihlo poselství o nemoci Lazara (který žil v Betánii). Když Ježíš pověděl apoštolům, že se vrátí do Judey kvůli Lazarovi (Betánie je asi 3 km od Jeruzaléma), apoštolové strnuli. Do Jeruzaléma? Do Betánie? A nevěřícně mu připomenuli: „Učiteli, Židé tě právě chtěli ukamenovat, a ty tam zase jdeš?“ Uvědomovali si totiž, že Ježíšův život je ohrožen. V tomto okamžiku jen Tomáš byl schopný povědět: „…pojďme i my a umřeme s ním“. Tato slova odhalují jeho odvahu, intenzitu s jakou prožíval víru a také ochotu obětovat za Ježíše svůj život. Toto jeho svědectví víry nakonec potvrzuje i jeho mučednická smrt.
Pochybností k víře
Nevíme, proč apoštol Tomáš nebyl s učedníky v okamžiku, když se jim Ježíš zjevil. Víme jen, že se zdráhal uvěřit jejich svědectví a řekl: „Jestliže neuvidím na jeho rukách stopy po hřebech a nevložím svůj prst do ran po hřebech a nevložím svoji ruku do jeho boku, neuvěřím…“ Požadoval tedy důkaz a nestačilo mu ani svědectví jeho nejbližších přátel! Pochybnosti přitom nebyly Tomášovým životním postojem, ale jeho reakcí na skutečnost, která ho přesahovala. O osm dní později se Ježíš opět zjevil učeníkům. Po pozdravu „pokoj vám“ přišel hned k Tomášovi a řekl mu: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce! Vztáhni ruku a vlož ji do mého boku! A nebuď nevěřící, ale věřící!“ Po této zkušenosti Tomáš vyslovil velikonoční tajemství církve: „Pán můj a Bůh můj!“, které je označované jako nejkrásnější vyznání víry v celém Novém zákoně.
Vím, komu jsem uvěřil
Kardinál Korec v jedné ze svých knih píše, že i když Tomáš pochybuje, přece je věřícím, protože se nechce setkat s jakýmkoliv učitelem, ale jen s tím, kterého na kříži už nebyl schopný pochopit. Toto tvrzení podporuje i katecheze papeže Benedikta XVI., ve které se píše, že „Tomáš se domnívá, že znamení, kterými může rozeznat Ježíšovu identitu, jsou především rány, ve kterých vidíme, do jaké míry nás miloval.“ Proto jako důkaz požaduje vidět a dotknout se jich. Je přesvědčený, že v těchto ranách je důkaz na něco důležité. A skrze dotyk s nimi pochopil, že Ježíš zemřel na kříži pro nás a pro naši spásu. Slova „Pán můj a Bůh můj“ jsou ve skutečnosti vyjádřením víry a lásky „…skutečně jsi můj Pán a Bůh…“, ten samý před Golgotou, i po ní, i když mezitím ukřižovaný a vzkříšený. Jak uvedl svatý Augustin „Tomáš viděl a dotýkal se člověka, ale vyznával svoji víru v Boha, kterého ani neviděl, ani se ho nedotkl. Ale to, co viděl a čeho se dotýkal, ho vedlo k víře v to, o čem až do této doby pochyboval.“ Tedy viděl jednu skutečnost (Ježíš s ranami), ale uvěřil ve druhou (Ježíš je Bůh).
Věřit znamená…
Víra je Božím darem a umožňuje nám přijat jeho zjevení. Bůh přitom chce, abychom odpovídali celým svým bytím, protože víra se dotýká srdce i mysli. Věřit v Boha tedy znamená důvěřovat a svěřit mu svůj život. A právě tato víra Tomášovi původně chyběla. V okamžiku, kdy se Ježíš zjevil Tomášovi, však pochopil, kým skutečně je a úplně se Ježíšovi odevzdal. U Tomáše nastala proměna srdce. Nakonec Ježíš jeho pochybnost nezavrhoval, viděl totiž, že je upřímná. Podle Benedikta XVI., je příklad Tomáše pro nás důležitý aspoň ze tří důvodů: „Protože nás potěšuje v naší nejistotě; protože nám ukazuje, že každá pochybnost může přivést k pravdě; a protože slova, kterými se na něho obrátil Ježíš, nám připomínají skutečný smysl zralé víry a povzbuzují nás, abychom navzdory těžkostem pokračovali v jeho následování.“
Jestliže pochybnost vede ke kladení otázek a nacházení odpovědí, potom nám prokazuje dobrou službu a může vést k prohloubení víry. Pokud by se však stala naším životním postojem, uzavřeli bychom se vůči samotné pravdě a taková pochybnost by byla neplodná. Můžeme se inspirovat Tomášovou odvahou a intenzitou, jak všechno prožíval. A co se týká pochybnosti, Tomášova pochybnost vedla k poznání Boha a i vyznání „vím, komu jsem uvěřil“. A tak vždy když budeme pochybovat, můžeme si vzpomenout na Tomáše s vírou, že pochybnost nás posilní ve víře…