Mohl nám totiž vypravovat, jak po mně toužíte, jak naříkáte, s jakou horlivostí se mě držíte“ A k tomu, že jsme byli tak potěšeni, se přidala ještě daleko větší radost z toho, jak se radoval Titus, protože od vás ode všech se mu dostalo vnitřního osvěžení“ (2 Kor 7,6-7.13). Z Korintu byl pak Titus znovu poslán Pavlem - který jej nazývá „společníkem a spolupracovníkem“ (2 Kor 8,23) - aby organizoval závěrečnou sbírku ve prospěch křesťanů v Jeruzalémě (srov. 2 Kor 8,6). Další zprávy, pocházející z Pastýřských listů, jej označují za biskupa Kréty (srov. Tit 1,5), odkud odchází na Pavlovo pozvání za Apoštolem do Nikopole (srov. Tit 3,12). Potom jde ještě do Dalmácie (srov. 2 Tim 4,10). Avšak další informace o cestách Tita a o jeho smrti nám už chybějí.
Podíváme-li závěrem společně na obě postavy, Timoteje i Tita, povšimneme si několika velice významných údajů. Tím nejdůležitějším je, že Pavel využíval k uskutečňování svých misií spolupracovníky. Zůstává zajisté skutečným Apoštolem, zakladatelem a pastýřem mnoha Církví. Ukazuje se však jasně, že nedělal všechno sám, ale opíral se o důvěryhodné osoby, které sdílely jeho námahy a jeho odpovědnosti. Další postřeh se týká disponibility těchto spolupracovníků. Zdroje vypovídající o Timotejovi a Titovi pěkně vynášejí na světlo připravenost přijmout nejrůznější nepohodlí, spočívající často v reprezentování Pavla za okolností ne právě snadných. Jedním slovem, učí nás sloužit evangeliu velkodušně s vědomím, že to obnáší sloužit také samotné Církvi. Připomeňme si nakonec doporučení, které apoštol Pavel píše Titovi v listě, který je mu adresován: „Proto chci, abys byl v této věci rozhodný, takže se ti, kdo mají víru v Boha, budou snažit, aby vynikali v dobrých skutcích“ (Tit 3,8). V našem konkrétním nasazení máme a můžeme objevit pravdu těchto slov a právě v této adventní době vynikat v dobrých skutcích a otevírat tak brány světa Kristu, našemu Spasiteli.