Kolik let měl stařec Simeon, když v chrámu v Mariině Dítěti poznal Mesiáše? Dvě stě padesát? Jak je to možné? Simeon je jedna z postav Nového zákona, poněkud skrytá ve stínu, která se objevuje a mizí jako kometa. Ale v Božím slově žádná událost ani žádný člověk není pouze ozdobou nebo dekorací. Všechno má svůj smysl. Takže jakou roli odehrává Simeon v příběhu Ježíše a Marie?
Ve Filadelfově knihovně
Podle legendy se tento příběh začíná odvíjet ve 2. stoletím před Kristem v hlavním městě Egypta, v Alexandrii a konkrétně v místní knihovně. Tehdejší vládce království Nilu Ptolemaios II. Filadelfos zatoužil mít ve své knihovně všechny knihy tehdejšího světa, včetně hebrejské Bible. Avšak k čemu by mu byla kniha napsaná nesrozumitelným písmem a jazykem, který zde téměř nikdo nepoužíval? Proto bylo třeba ji přeložit do řečtiny, která byla tehdy velmi populární a všeobecná, jako je dnes angličtina. Za tímto účelem faraon pozval do Alexandrie sedmdesát židovských mudrců. Po bohaté hostině je zamkl, podobně jak tomu bývá s kardinály na konkláve, a dal jim sedmdesát dní na přeložení Tóry. Po uplynutí vyměřeného času si zavolal překladatele k sobě a nechal si předložit jejich dílo. Stal se zázrak.
Ukázalo se, že v průběhu těchto sedmdesáti dní oněch sedmdesát mudrců přeložilo Tóru úplně stejným způsobem, a to nezávisle jeden na druhém. Uprostřed překladatelů se měl nacházet jeden pochybující. Byl to nějaký Simeon, kterému nedávalo klid Bileámovo proroctví ze čtvrté knihy Mojžíšovy: „Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele" (Nr 24,17). Co anebo kdo je tato hvězda? Je to člověk? Bůh? Živá bytost? Nebeské těleso? „Jak moc bych si přál ji uvidět, dočkat se, až se objeví…,“ myslel si Simeon. Tato myšlenka se stala přímo neodbytnou. A proto Duch Boží, aby ukojil jeho hlubokou touhu, která byla mnohem větší než obyčejná zvědavost, mu slíbil, že neumře, dokud nejprve neuvidí její světlo.
Narození Páně
Kristus se narodil v noci. Židovská tradice zná čtyři noci. Během první noci Hospodin tvořil svět, když oddělil světlo od temnoty, nebe od země, souš od vody a během následujících tří dnů to vše ozdobil sluncem, měsícem a hvězdami, rybami a ptactvem, rostlinami, zvířaty a člověkem. Druhá noc je ta, kdy Abraham putoval s bolestí v srdci, těšen jen vírou, na horu Moria - pozdější Golgotu, aby tam obětoval svého syna Izáka. Třetí svatá noc - to je Pascha - večeře a východ z otroctví do zaslíbené země. Čtvrtou noc očekávali Židé s nadějí. Měla to být noc příchodu Mesiáše. Proč se Ježíš narodil v noci? Protože noc je pozadím pro pravé Světlo.
Protože Bůh chtěl ukázat lidem, nejprve prostým pastýřům, že nadešel čas vytáhnout člověka z bahna temnoty, vysvobodit ho z pout noci hříchu. Později, během Ježíšova veřejného působení se bude často den a noc prolínat. Ježíš bude během dne učit, v noci se modlit a rozmlouval s Nikodémem. Během dne slavnostně vjede do Jeruzaléma a ve dne bude učit v chrámu, v noci pak bude zajat a odveden na soud. Během dne projde křížovou cestu, a když bude na kříži umírat, nastanou temnoty po celém kraji. Před tím, než se v nedělní ráno zjeví jako Zmrtvýchvstalý ženám, a tedy ještě v noci, vyjde z hrobu, aniž by bylo zapotřebí odvalit hrobový kámen.
Ve shodě se Zákonem
Po čtyřiceti dnech po narození syna končí doba rituálního očišťování matky. Tehdy Maria spolu s Josefem vzali dítě Ježíše na ruce a šli do Jeruzalémského chrámu, aby tam splnili, co nařizoval zákon. Maria se měla ukázat knězi a obětovat alespoň pár hrdliček za své očištění po porodu. A právě při tomto obřadu jim přichází naproti stařec Simeon. Duch Páně mu řekl, že po tolika letech, které uplynuly od jeho překladatelské práce v Alexandrijské knihovně, konečně přišel čas, aby pochopil proroctví o Hvězdě, která vzchází z Jákoba. Simeon bere dítě do náruče a zpívá nejkrásnější hymnus, který se rozeznívá v jeho radujícím se nitru: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům, a k slávě tvého izraelského lidu" (Lk 2,29-32).
Zajímavostí, které málokdo věnuje pozornost, je skutečnost, že Maria a Josef i přinesli Ježíše do chrámu, aby ho vykoupili jako prvorozeného. Tento požadavek je zapsán ve druhé a čtvrté knize Mojžíšově. Prvorozený syn j patří Bohu. Každý otec měl prvorozeného vykoupit tak, že knězi dal pět šekelů, čili kolem 60 gr stříbra. Nemuselo se to stát v chrámě, ale v jakémkoliv místě a mohl ty peníze dát jakémukoliv knězi. Tím, že muž zaplatil cenu výkupného za svého prvorozeného, také veřejně stvrdil své otcovství. A copak jsme někde slyšeli, aby Josef něco podobného udělal? Ne! Ježíš tedy nebyl vykoupen, ale odevzdán nebeskému Otci. Jako potvrzení jsme pak v hodině jeho smrti na kříži mohli slyšet z jeho úst: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha."
Chvála staří
Kromě Marie a zajisté i Josefa stařec Simeon je prvním člověkem, kterému Bůh dovoluje, aby ho vzal do náruče: Drží v rukou velkou Hvězdu, kterou se snažil po celý život pochopit, kterou toužebně očekával. Apoštolově budou potom věřícím zvěstovat to, na co hleděli a čeho se svýma rukama dotýkali. Kristův dotek v nich zanechal největší zážitek, vtiskl do nich nejhlubší stopu. Zvláštní je, že Simeonovi bylo dopřáno poznat tajemství ne v mládí, ne v síle věku, ale ve stáří. To zní jako vyzdvižení podzimu života a poukazuje na nejhlubší smysl plynutí času. Člověk je v pokušení, aby se díval na plynoucí čas se smutkem a někdy se zoufalstvím. „Marnost nad marnost, všechno je marnost," říká biblický kazatel (Kaz 1,2).
Ale na běh života se můžeme podívat skrze Simeonův příběh: každý den nás nejen vzdaluje od počátku, ale především přibližuje k poznání tajemství, k okamžiku, kdy Světlo nám dovolí, abychom ho vzali na ruce, poznali a pochopili. Nikdo nemá jednoduchý život. Život je jako neustálé stoupání vzhůru, vystupování na horu, a to za všech okolností, i když je cesta tak klikatá, že není vidět vrchol. Ve svém „Římském triptychu" sv. Jan Pavel II. o tom píše výjimečně obrazným způsobem, že je třeba tak se zaposlouchat do Nevyslovitelného, tak se zahledět do Neviditelného, až postupováním proti proudu bystřiny dojdeme k prameni, který pečlivě ukryl tajemství svého počátku.
Žít znamená nalézat pramen
Poutní místo v Lurdech se nám spojuje s pramenem, z něhož tryská voda dávající zdraví. Maria ho měla ukázat sv. Bernadettę. Vizionářka později řekla, že Maria ten pramen ne-vytvořila, ale jen na něj ukázala. Bylo třeba jen odhrnout několik hrstí půdy. Pramen tady byl vždycky, přestože byl přikryt a nebylo ho vidět. To je snad nejkrásnější obraz Panny Marie. Ona nevytváří Krista, není zdrojem odvěkého Pramene. Ona ho pouze ukazuje pastýřům, Simeonovi, svatebním hostům v Káni Galilejské a nakonec těm, kteří se dívali smutně na kříž. To vysvětluje také smysl naší mariánské zbožnosti a dává nám odpověď na otázku: „Proč je nám zapotřebí Marie v naší zbožnosti."