Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“
Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“
Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'.“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.'
Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa" » Jan 4, 5-42.
Po rozhovoru s Pánem Ježíšem a po příchodu Ježíšových učedníků nechává žena nádobu s vodou u studny a spěchá do svého města. Jde zvěstovat nejen svým příbuzným, ale celému městu, co viděla a prožila. Říká lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ (Jn 4, 29). Mohla by jim sdělit i to, co jí tento muž řekl, že on sám je Kristus. Ale neudělá to. Ať jdou, ať vidí a sami se přesvědčí. Děje se něco neočekávaného. V evangeliu čteme, že všichni lidé vyšli z města a přišli k Němu. Jak to, že slova ženy s pohnutou minulostí na ně působila jako blesk z čistého nebe? Slyšíme, že mnozí Samaritáni uvěřili v Ježíše Krista pro slova této ženy. Jak to, že její slova zapůsobila mnohem účinněji než dobře připravené přímluvy zákoníků?
V čem spočívala její velká proměna? Abychom to pochopili, potřebujeme se vrátit k jejímu rozhovoru s Pánem Ježíšem. Samařská žena mluví s Ježíšem o lecčem a do jisté míry se zdá, že ten rozhovor „vede“ ona. Pán Ježíš se v rozmluvě „dotýká“ také její osobnosti, ale nevyčítá, nemoralizuje. „Dotýká se“ jejího života velmi jemně, zároveň však velmi účinně. Řekl jí „všechno, co v životě dělala“ a tím jí chtěl dát najevo: „Ženo, nevypadá to s tebou nejlépe.“ Neznáme obsah celé debaty mezi Ježíšem a Samařankou; více skutečností však naznačuje, že rozhovor byl mnohem delší a obsáhlejší.
Žena, která získala nebo spíše „ulovila“ pět mužů, nebyla podle všeho úplně bez viny. I její momentální stav naznačuje dost nepříznivých skutečností. Ve tváři má zapsány stopy svého života, zároveň také krvácející srdce a hnisající rány. Pán Ježíš jí připomíná její vlastní hříchy. Už to samo o sobě je velmi důležité pro její duchovní rozvoj. Z vlastní zkušenosti víme, že nemáme rádi, když někdo v našem životě odhalí to, co skrýváme. Možná už netrpělivě čekáme, jak se zachová ona žena, až budou odhaleny všechny její hříchy. Dokáže přijmout pravdu o sobě takovou, jaká je, anebo se začne vymlouvat na okolnosti a svalovat vinu na druhé? Za stav svého života nebyla přece vinna jen ona sama. Značný podíl museli mít též muži, kteří do jejího života vstoupili.
Žena objektivně přiznává svou vinu a nevymlouvá se na muže. Boží milost se dotkla jejího srdce a ona pokorně vyznává: „Pane, vidím, že jsi prorok“ (Jn 4, 19). Už v těchto slovech je ukryto hluboké pokání. Žena tím vlastně vyznává své hříchy. Pán Ježíš ale ví i to, že pravé pokání si vždy vyžaduje také řešení našeho vztahu k lidem. Proto Samařské ženě říká: „Ženo, tvůj vztah k muži, s nímž žiješ, a k jeho zákonité manželce, není v pořádku. A dokud tento vztah nebude v pořádku, nemohu ti dát živou vodu.“
Samařanka to velmi dobře pochopila. Všechno vyprávěla nejen ve svém domě, ale v celém městě. Přede všemi vyznala svá provinění. Možná, že mezi Samaritány byli někteří z jejích bývalých mužů, proto její slova ve městě měla účinek. Žena nemohla mlčet, ale musela mluvit o tom, co právě prožívala. A její bývalí muži si najednou uvědomili, že se chová úplně jinak než předtím. To, co dosud tajila a popírala, dávala najednou veřejně na vědomí. Samařská žena už nic netají, jen obviňuje sama sebe. A náhle se cítí vinni i ti, kdo ji poslouchali. „Řekl mi všechno, co jsem dělala.“ - zdůrazňuje žena. Co všechno to mohlo být? A proč je vyzdvižena jen její vina? Vždyť Pán Ježíš jí řekl i o živé vodě a o tom, jak je třeba modlit se. Žena však cítí, že pokud se chce pohnout dopředu, musí vyznat své hříchy. Bez toho se v jejím životě nic nezmění.
Samaritáni znali tuto ženu lépe než jiné ženy. Vždyť vynikala nad ostatní a pro muže byla na jedné straně přitažlivá, na straně druhé nebezpečná. Vždycky dokázala druhé pomlouvat, spílat jim, obžalovávat jiné, ale nikdy neřekla nic zlého o sobě. A nyní? Chová se úplně jinak. Mluví jen o sobě. Uvědomuje si, že má zničený život, že byla zneužívaná a zneuctěná. Nikdo už se jí nesměje, ale berou ji velmi vážně. Skrývaná vina se dostává na Boží světlo a žena cítí, že musí všechno vyznat a všeho litovat. Pokud zároveň pomyslíme na zákonité manželky těchto mužů, které se cítily zraněny, opuštěny a oklamány, nemusíme se namáhat, abychom přišli na to, co všechno musely prožít ony.
Stojíme v němém úžasu a pozorujeme vlastně malý zázrak. Žena s bouřlivou minulostí začíná najednou zdárně evangelizovat. Říká, že ten, s nímž se setkala u Jakubovy studny, dokáže každému říci nejen to, co udělal, ale nabízí též povzbuzení, že Bůh i přese všechno každého miluje. Obyvatelé města Sychar proto spěchají k Jakubově studni. Chtějí vidět člověka, který by jim řekl o všem, co je tíží. Ale jít za takovým člověkem může být i nebezpečné. Co když nám řekne o tom, co chceme zatajit před druhými? Ale Samaritáni jdou navzdory tomu za Ježíšem, protože je tíží mnohé viny. Zatímco Samařanka ve svém městě vypráví o Pánu Ježíši, Jeho učedníci Mu nabízí jídlo. Ale Pán Ježíš je odmítá se slovy, že má plnit vůli nebeského Otce.
Pán Ježíš říká učedníkům: „Nyní mám k Bohu přivádět Samaritány; a vy přitom myslíte jen na jídlo. Pohleďte na tento opuštěný džbán s vodou. Byla tu pro vodu jedna žena a džbán tady zapomněla, protože zjistila, že Bůh se dotkl jejího srdce. Žena přišla s prázdným džbánem, ale odešla s naplněným srdcem. Džbán je potvrzením, že nyní je ve svém městě a evangelizuje tam.“ Učedníci nepochopili správně slova svého Mistra. Nepostřehli smysl zapomenutého džbánu s vodou. Proto jim Pán Ježíš řekl: „Pohleďte! Žena přišla s prázdným džbánem, ale i plná touhy v srdci. Její zapomenutý džbán s vodou je důkazem, že nyní ve městě vypráví lidem o setkání se mnou. Nevidíte? Podívejte se! Jde sem celý zástup lidí, ale ne pro vodu. Chtějí být zbaveni svých vin a zlých skutků.“
Samaritánka dokázala získat muže svými přednostmi a ženskými zbraněmi, a nyní získala nejen muže, ale všechny pro Boží království. Pán Ježíš s učedníky záhy opustil nejen Jakubovu studnu, ale také celý region Samaří. Nevíme, co se potom dělo ve městě Sychar. Ale dobrý postoj k Pánu Ježíši tam zřejmě zůstal i nadále. Samařanka nám všem chce svěřit, že to největší, co člověk může v životě zažít, je setkání s Bohem. Je to setkání člověka se svým Stvořitelem, při kterém člověk dokáže pochopit, že mnohé ve svém životě potřebuje změnit. Žena ze Samaří s bouřlivou minulostí nám všem připomíná, že každý člověk může najít odpuštění a štěstí, a tak se i křivolaké životní cestičky mohou změnit v cestu s jasným cílem.