Autor: P. Michal Krovina, OP
Zdroj: © Časopis Ruženec, č. 9/2014 | Dominikánske mariánske centrum | Košice
Český překlad: Eva Slováčková | Dioecesis Ostraviensis-Opaviensis
Datum napsání:
15.09.2014
Samaritánka u studny v Sychar
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“
Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“
Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'.“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě." Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím“ » Jan 4, 5-26.
V poledním vedru se u Jakubovy studny setkávají dva lidé, muž Izraelita a žena Samaritánka. Je mezi nimi diametrální rozdíl. Když Samaritánka vycházela od studny s nádobou plnou vody, mladý Izraelita, Ježíš z Nazaretu, ji poprosil, aby mu dala napít vody, kterou právě nabrala. Samaritánka se přitom zarazila: „Jak to vlastně myslí? Vždyť Izraelité se se Samaritány nestýkají. Kromě toho, on je muž a já jsem žena. To je divné. Žádný Izraelita nezačne na veřejnosti rozhovor se ženou, tím spíše, když to není Izraelitka.“ O takových mužích má svoje vyhraněné mínění. Zvláštní je i to, že jde přes Samařsko. Vždyť počestní Izraelité obcházejí tento region, jako kdyby jeho obyvatelé byli infikovaní nějakou nakažlivou chorobou. „Vy nás přece nenávidíte,“ začne Samaritánka. „Opovrhujete námi víc než pohany. Jak to, že žádáš vodu ode mě, Samaritánky. Vždyť vy nás přece ani nepokládáte za lidi. To, co žádáš, je neslýchané.“
Národní hrdost a zavedená tradice něco takového vůbec nepřipouští. Ani jedna Samaritánka nebude nabízet vodu Izraelitovi. A žádný Izraelita nebude za žádných okolností prosit Samaritánku o takovou službu. Nikdy! „A ty se toto všechno snažíš zrušit? Jsi zvláštní. Chováš se, jako by mezi námi a vámi nebyl žádný rozdíl.“ Žena ze Samařska to vystihla velmi dobře. Ježíš se chová úplně jinak než ostatní Izraelité. Nejde mu o rasu a o národ, ale o duši každého člověka. Ruší překážky, které se podle lidí nedají jen tak lehce odstranit. Ježíš s ní navazuje rozhovor lakonicky: „Dej mi napít!“ (Jan 4, 7). Vždyť žena přišla pro vodu. Proto se nedá odbýt její odmítavou reakcí, ale naopak, snaží se získat její důvěru. Dal jí za pravdu, že Izraelité jsou opravdu takoví, jaké je vnímá ona. Ježíš ví, že jeho krajané, potomci Abraháma, Izáka a Jakuba, jsou prostě takto vychovávaní.
Ale přesto Ježíš dále pokračuje: „Kdybys znala Boží dar, a věděla, kdo je ten, který ti říká: ‚Dej mi napít‘, požádala bys ty jeho, aby ti dal živou vodu“ (Jan 4, 10). Sebevědomí tohoto zvláštního Hebreje ženu rozrušilo. Ale zároveň v ní vzbudilo náboženskou hrdost. „Ty se povyšuješ nad našeho praotce Jakuba? Vždyť my jsme dostali tuto studnu od něho. Pil z ní on, jeho potomci i jeho stáda. Jak mi chceš dát živou vodu, když ani nádobu na vodu nemáš a studna je hluboká? Ty si myslíš, že jsi větší než on? Vždyť my nejsme o nic horší než vy. To si pamatuj!“ Člověk je už takový. Téměř vždy uvázne v povrchnosti, nesnášenlivosti a v předsudcích. Vždy je více „zbožných“ lidí, kteří ustrnou v nenávisti a v posuzování, než těch věřících, kteří se snaží všímat si všeho toho, co lidi spojuje, a ne toho, co je rozděluje.
Ježíš velmi dobře zná toto převažující lidské nastavení, a přesto se nenechá odradit tímto přístupem k lidem a k životu. Ježíš dál zápasí o duši této ženy, protože cítí, že už se v ní něco nalomilo. Vždyť už v něm vidí víc než Izraelitu a nazývá ho pánem. Ježíš jí říká: „Poslouchej, ženo, já ti nabízím živou vodu, ale ty mi nerozumíš, protože říkáš, že nemám vědro na vodu, a proto ji nemůžu nabrat. Zdůrazňuješ, že je to vaše studna. Ale já ti rozumím. Jsem muž, ale znám životní osudy žen. Každý den děláte to samé a ještě se sžíráte pro maličkosti. Vaše práce nemá konce. Například stále musíš chodit pro vodu, a voda je hned pryč. Vaříš, a jídlo se hned sní. Uklízíš, a opět máš nepořádek. Vypereš oblečení, a ono je zanedlouho špinavé… A tyto věci zaujaly ve tvém životě tolik místa, že už nemáš čas téměř na nic jiného. Ty neznáš nic jiného než vodu, studnu, vedro, vaření a možná ještě dobytek, který je třeba krmit a napájet… Tvůj životní prostor je velmi úzký.
Anebo si myslíš, že vám Bůh prostřednictvím vašich praotců nechtěl dát nic jiného, jen tuto studnu? Jen kvůli ní se zjevil Jakubovi? Nebo se váš praotec Jakub jen proto stal Izraelem, aby vám daroval tuto studnu? Řekni mi, ženo, upřímně, jsi opravdu šťastná? Udělala tě šťastnou tato studna?“ Samaritánce se začalo postupně rozjasňovat. Uvědomovala si všednost a jednotvárnost svého života. Ale to byl jen okamžik a ona se nechtěla svého postoje jen tak lehce vzdát. Cítila převahu tohoto zvláštního muže, ale její prosba, aby jí dal napít jeho vody, aby už nemusela chodit ke studni, jasně ukazuje, že neporozuměla Ježíšovým slovům. Ježíš k ní hovoří o živé vodě, a ona k němu o Jakubově studni a o dobytku… Ježíš však neztrácí zájem o její duši. Říká jí: „Vidím, že jsi velmi zaměstnaná péčí o každodenní život. Vidíš jen svou práci a své povinnosti, ale nevidíš svou mnohem větší bídu a bezútěšnost. Bojíš se, že zůstaneš v životě sama, a proto potřebuješ muže. A když to nevyjde, hledáš dalšího a dalšího…
Ježíš se dotkl bolestivé oblasti jejího života. Otevřeně jí řekl: „Běž, zavolej svého muže a přijď sem!“ (Jan 4, 16). Tato slova udeřila jako blesk z čistého nebe. Žena chtěla dále pokračovat v rozhovoru, ale Ježíšův požadavek ji vyvedl z rovnováhy. Neboť právě v tom okamžiku se objevila v plné nahotě celá skutečnost jejího života. Jakoby se jí Ježíš zeptal: „Ženo, co jsi zač? Co je smyslem tvého života?“ V prvním okamžiku ji napadlo: „Co chce ten Izraelita mému muži? Vždyť ho nemám… Vidím, že tento muž zná můj životní příběh. Proč začal takové pro mě velmi nepříjemné téma?“ Samaritánka okamžitě zareagovala: „Nemám muže!“ (Jan 4, 17). Myslela si, že se tím nejjednodušeji zbaví nepříjemné otázky. Ježíš ji však neodsuzuje a nic jí nevyčítá. Žena řekla pravdu. Muž, se kterým žije, není jejím mužem.
Žena během celého svého života toužila po tom, aby měla svého muže. Měla jich více, ale přesto to pořád nebylo ono. Přes svou vytrvalou touhu po stabilním životním partnerovi se cítila zneuctěná, pošlapaná a opuštěná, bez opravdové lásky. „Po čem jsem stále toužila, to nemám,“ říká si v duchu Samaritánka. „A proč vlastně?“ A přitom si uvědomuje, že to vždy ztroskotávalo pro některé její povahové vlastnosti. Tento zvláštní muž mi řekl všechno, co jsem udělala. Pro Samaritánku to není lehká situace. Co teď udělá? Vyzná svou nezodpovědnost, anebo začne nadávat na muže, kteří se připletli do jejího života a také nebyli bez viny? Kolik z nich ji podvedlo a zneužilo? Ale žena nikoho neobviňuje a pokorně uznává, že má před sebou Božího proroka. Vyznává: „Pane, vidím, že jsi prorok“ (J 4, 19). A toto vyznání je zároveň její duchovní kapitulací před Ježíšem.
Samaritánka se ptá: „Pane, řekni mi, prosím tě, proč se hádáme a nesnášíme kvůli náboženským záležitostem? Vždyť naši otcové se modlívali na této hoře a vy Izraelité tvrdíte, že je třeba se modlit v Jeruzalémě. Řekni mi, pane, které je to pravé místo? Kam mám jít? Jestli je to nutné, jsem ochotná jít i do Jeruzaléma.“ Samaritánka touží znát odpověď na svoji otázku. Proto jí Ježíš říká: „Tady není nejdůležitější místo. Bůh je duch a neváže se na konkrétní místo ani na konkrétní společenství. Bůh hledá všechny duše, které se k němu modlí v duchu a v pravdě.“ Samaritánka poslouchá a to, co poslouchá, přesahuje všechny její vědomosti o modlitbě. Zamyslí se a najednou má pocit, že se jí otvírají nové duchovní obzory.
To tedy znamená, že Bůh je nám blízko všude, kde se na něho obracíme s upřímným srdcem. S takovým mužem se ještě nesetkala. Všichni předešlí v ní viděli jen ženu a tento jí otvírá nové duchovní světy. Tak to asi bude, až přijde na zem slíbený Mesiáš. Proto Ježíši důvěrně říká: „Vím, že přijde Mesiáš, zvaný Kristus. Až přijde on, zvěstuje nám všecko“ (Jan 4, 25). Ani si neuvědomila, co tím řekla. Ježíš se „dotkl“ její duše, její pohnuté minulosti i přítomnosti a ona se „dotkla“ jeho srdce. V Ježíši vytušila podobnost s přislíbeným a očekávaným Mesiášem. Samaritánka se tím „dotkla“ největšího tajemství. To, co Ježíš ještě ukrýval i před svými dvanácti apoštoly, o čem ještě nikomu nevyprávěl, prozradil této ženě. Řekl jí: „Já to jsem, ten, kdo s tebou mluví“ (Jan 4,26). Samaritánka se dozvěděla tajemství a zůstala stát před Ježíšem úplně ohromená. Momentálně neví, co by ještě měla říci. Ale z jejích rozpaků jí pomohli Ježíšovi učedníci, kteří se právě vrátili z města. A přitom se diví, že Ježíš hovoří s touto ženou. Ale Samaritánka, využívajíc situace, nechává nádobu s vodou u studny a teď zase ona utíká do města a stává se tak úspěšnou oznamovatelkou Dobré noviny.
Proč však Ježíš odhalil své tajemství právě této ženě? Protože právě ona v sobě objevila ducha kajícnosti a pokorně vyznala všechny svoje hříchy. Samaritánka jen stručně konstatuje: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala!“ (Jan 4, 29). Rozhovor s Ježíšem otevřel novou etapu v jejím životě. Samotný Ježíš byl tak spokojený, že zapomněl i na svůj hlad a žízeň, tak jako Samaritánka zapomněla na svou nádobu s vodou. Zapomněla na vodu, kterou nabrala ze studny proto, že to, co právě prožívala, převyšovalo všechno, co dosud zakusila. To největší, co člověk může v životě zakusit, je osobní setkání s živým Bohem. I dnes Bůh hledá takové muže a ženy, kteří jsou otevření k jeho hlasu, jako byla otevřená žena ze Samařska během rozhovoru s Ježíšem u Jakubovy studny.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“
Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“
Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'.“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě." Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím“ » Jan 4, 5-26.
V poledním vedru se u Jakubovy studny setkávají dva lidé, muž Izraelita a žena Samaritánka. Je mezi nimi diametrální rozdíl. Když Samaritánka vycházela od studny s nádobou plnou vody, mladý Izraelita, Ježíš z Nazaretu, ji poprosil, aby mu dala napít vody, kterou právě nabrala. Samaritánka se přitom zarazila: „Jak to vlastně myslí? Vždyť Izraelité se se Samaritány nestýkají. Kromě toho, on je muž a já jsem žena. To je divné. Žádný Izraelita nezačne na veřejnosti rozhovor se ženou, tím spíše, když to není Izraelitka.“ O takových mužích má svoje vyhraněné mínění. Zvláštní je i to, že jde přes Samařsko. Vždyť počestní Izraelité obcházejí tento region, jako kdyby jeho obyvatelé byli infikovaní nějakou nakažlivou chorobou. „Vy nás přece nenávidíte,“ začne Samaritánka. „Opovrhujete námi víc než pohany. Jak to, že žádáš vodu ode mě, Samaritánky. Vždyť vy nás přece ani nepokládáte za lidi. To, co žádáš, je neslýchané.“
Národní hrdost a zavedená tradice něco takového vůbec nepřipouští. Ani jedna Samaritánka nebude nabízet vodu Izraelitovi. A žádný Izraelita nebude za žádných okolností prosit Samaritánku o takovou službu. Nikdy! „A ty se toto všechno snažíš zrušit? Jsi zvláštní. Chováš se, jako by mezi námi a vámi nebyl žádný rozdíl.“ Žena ze Samařska to vystihla velmi dobře. Ježíš se chová úplně jinak než ostatní Izraelité. Nejde mu o rasu a o národ, ale o duši každého člověka. Ruší překážky, které se podle lidí nedají jen tak lehce odstranit. Ježíš s ní navazuje rozhovor lakonicky: „Dej mi napít!“ (Jan 4, 7). Vždyť žena přišla pro vodu. Proto se nedá odbýt její odmítavou reakcí, ale naopak, snaží se získat její důvěru. Dal jí za pravdu, že Izraelité jsou opravdu takoví, jaké je vnímá ona. Ježíš ví, že jeho krajané, potomci Abraháma, Izáka a Jakuba, jsou prostě takto vychovávaní.
Ale přesto Ježíš dále pokračuje: „Kdybys znala Boží dar, a věděla, kdo je ten, který ti říká: ‚Dej mi napít‘, požádala bys ty jeho, aby ti dal živou vodu“ (Jan 4, 10). Sebevědomí tohoto zvláštního Hebreje ženu rozrušilo. Ale zároveň v ní vzbudilo náboženskou hrdost. „Ty se povyšuješ nad našeho praotce Jakuba? Vždyť my jsme dostali tuto studnu od něho. Pil z ní on, jeho potomci i jeho stáda. Jak mi chceš dát živou vodu, když ani nádobu na vodu nemáš a studna je hluboká? Ty si myslíš, že jsi větší než on? Vždyť my nejsme o nic horší než vy. To si pamatuj!“ Člověk je už takový. Téměř vždy uvázne v povrchnosti, nesnášenlivosti a v předsudcích. Vždy je více „zbožných“ lidí, kteří ustrnou v nenávisti a v posuzování, než těch věřících, kteří se snaží všímat si všeho toho, co lidi spojuje, a ne toho, co je rozděluje.
Ježíš velmi dobře zná toto převažující lidské nastavení, a přesto se nenechá odradit tímto přístupem k lidem a k životu. Ježíš dál zápasí o duši této ženy, protože cítí, že už se v ní něco nalomilo. Vždyť už v něm vidí víc než Izraelitu a nazývá ho pánem. Ježíš jí říká: „Poslouchej, ženo, já ti nabízím živou vodu, ale ty mi nerozumíš, protože říkáš, že nemám vědro na vodu, a proto ji nemůžu nabrat. Zdůrazňuješ, že je to vaše studna. Ale já ti rozumím. Jsem muž, ale znám životní osudy žen. Každý den děláte to samé a ještě se sžíráte pro maličkosti. Vaše práce nemá konce. Například stále musíš chodit pro vodu, a voda je hned pryč. Vaříš, a jídlo se hned sní. Uklízíš, a opět máš nepořádek. Vypereš oblečení, a ono je zanedlouho špinavé… A tyto věci zaujaly ve tvém životě tolik místa, že už nemáš čas téměř na nic jiného. Ty neznáš nic jiného než vodu, studnu, vedro, vaření a možná ještě dobytek, který je třeba krmit a napájet… Tvůj životní prostor je velmi úzký.
Anebo si myslíš, že vám Bůh prostřednictvím vašich praotců nechtěl dát nic jiného, jen tuto studnu? Jen kvůli ní se zjevil Jakubovi? Nebo se váš praotec Jakub jen proto stal Izraelem, aby vám daroval tuto studnu? Řekni mi, ženo, upřímně, jsi opravdu šťastná? Udělala tě šťastnou tato studna?“ Samaritánce se začalo postupně rozjasňovat. Uvědomovala si všednost a jednotvárnost svého života. Ale to byl jen okamžik a ona se nechtěla svého postoje jen tak lehce vzdát. Cítila převahu tohoto zvláštního muže, ale její prosba, aby jí dal napít jeho vody, aby už nemusela chodit ke studni, jasně ukazuje, že neporozuměla Ježíšovým slovům. Ježíš k ní hovoří o živé vodě, a ona k němu o Jakubově studni a o dobytku… Ježíš však neztrácí zájem o její duši. Říká jí: „Vidím, že jsi velmi zaměstnaná péčí o každodenní život. Vidíš jen svou práci a své povinnosti, ale nevidíš svou mnohem větší bídu a bezútěšnost. Bojíš se, že zůstaneš v životě sama, a proto potřebuješ muže. A když to nevyjde, hledáš dalšího a dalšího…
Ježíš se dotkl bolestivé oblasti jejího života. Otevřeně jí řekl: „Běž, zavolej svého muže a přijď sem!“ (Jan 4, 16). Tato slova udeřila jako blesk z čistého nebe. Žena chtěla dále pokračovat v rozhovoru, ale Ježíšův požadavek ji vyvedl z rovnováhy. Neboť právě v tom okamžiku se objevila v plné nahotě celá skutečnost jejího života. Jakoby se jí Ježíš zeptal: „Ženo, co jsi zač? Co je smyslem tvého života?“ V prvním okamžiku ji napadlo: „Co chce ten Izraelita mému muži? Vždyť ho nemám… Vidím, že tento muž zná můj životní příběh. Proč začal takové pro mě velmi nepříjemné téma?“ Samaritánka okamžitě zareagovala: „Nemám muže!“ (Jan 4, 17). Myslela si, že se tím nejjednodušeji zbaví nepříjemné otázky. Ježíš ji však neodsuzuje a nic jí nevyčítá. Žena řekla pravdu. Muž, se kterým žije, není jejím mužem.
Žena během celého svého života toužila po tom, aby měla svého muže. Měla jich více, ale přesto to pořád nebylo ono. Přes svou vytrvalou touhu po stabilním životním partnerovi se cítila zneuctěná, pošlapaná a opuštěná, bez opravdové lásky. „Po čem jsem stále toužila, to nemám,“ říká si v duchu Samaritánka. „A proč vlastně?“ A přitom si uvědomuje, že to vždy ztroskotávalo pro některé její povahové vlastnosti. Tento zvláštní muž mi řekl všechno, co jsem udělala. Pro Samaritánku to není lehká situace. Co teď udělá? Vyzná svou nezodpovědnost, anebo začne nadávat na muže, kteří se připletli do jejího života a také nebyli bez viny? Kolik z nich ji podvedlo a zneužilo? Ale žena nikoho neobviňuje a pokorně uznává, že má před sebou Božího proroka. Vyznává: „Pane, vidím, že jsi prorok“ (J 4, 19). A toto vyznání je zároveň její duchovní kapitulací před Ježíšem.
Samaritánka se ptá: „Pane, řekni mi, prosím tě, proč se hádáme a nesnášíme kvůli náboženským záležitostem? Vždyť naši otcové se modlívali na této hoře a vy Izraelité tvrdíte, že je třeba se modlit v Jeruzalémě. Řekni mi, pane, které je to pravé místo? Kam mám jít? Jestli je to nutné, jsem ochotná jít i do Jeruzaléma.“ Samaritánka touží znát odpověď na svoji otázku. Proto jí Ježíš říká: „Tady není nejdůležitější místo. Bůh je duch a neváže se na konkrétní místo ani na konkrétní společenství. Bůh hledá všechny duše, které se k němu modlí v duchu a v pravdě.“ Samaritánka poslouchá a to, co poslouchá, přesahuje všechny její vědomosti o modlitbě. Zamyslí se a najednou má pocit, že se jí otvírají nové duchovní obzory.
To tedy znamená, že Bůh je nám blízko všude, kde se na něho obracíme s upřímným srdcem. S takovým mužem se ještě nesetkala. Všichni předešlí v ní viděli jen ženu a tento jí otvírá nové duchovní světy. Tak to asi bude, až přijde na zem slíbený Mesiáš. Proto Ježíši důvěrně říká: „Vím, že přijde Mesiáš, zvaný Kristus. Až přijde on, zvěstuje nám všecko“ (Jan 4, 25). Ani si neuvědomila, co tím řekla. Ježíš se „dotkl“ její duše, její pohnuté minulosti i přítomnosti a ona se „dotkla“ jeho srdce. V Ježíši vytušila podobnost s přislíbeným a očekávaným Mesiášem. Samaritánka se tím „dotkla“ největšího tajemství. To, co Ježíš ještě ukrýval i před svými dvanácti apoštoly, o čem ještě nikomu nevyprávěl, prozradil této ženě. Řekl jí: „Já to jsem, ten, kdo s tebou mluví“ (Jan 4,26). Samaritánka se dozvěděla tajemství a zůstala stát před Ježíšem úplně ohromená. Momentálně neví, co by ještě měla říci. Ale z jejích rozpaků jí pomohli Ježíšovi učedníci, kteří se právě vrátili z města. A přitom se diví, že Ježíš hovoří s touto ženou. Ale Samaritánka, využívajíc situace, nechává nádobu s vodou u studny a teď zase ona utíká do města a stává se tak úspěšnou oznamovatelkou Dobré noviny.
Proč však Ježíš odhalil své tajemství právě této ženě? Protože právě ona v sobě objevila ducha kajícnosti a pokorně vyznala všechny svoje hříchy. Samaritánka jen stručně konstatuje: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala!“ (Jan 4, 29). Rozhovor s Ježíšem otevřel novou etapu v jejím životě. Samotný Ježíš byl tak spokojený, že zapomněl i na svůj hlad a žízeň, tak jako Samaritánka zapomněla na svou nádobu s vodou. Zapomněla na vodu, kterou nabrala ze studny proto, že to, co právě prožívala, převyšovalo všechno, co dosud zakusila. To největší, co člověk může v životě zakusit, je osobní setkání s živým Bohem. I dnes Bůh hledá takové muže a ženy, kteří jsou otevření k jeho hlasu, jako byla otevřená žena ze Samařska během rozhovoru s Ježíšem u Jakubovy studny.
