Autor: P. Michal Krovina, OP
Zdroj: © Časopis Ruženec, č. 9/2014 | Dominikánske mariánske centrum | Košice
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
14.09.2014
Samaritánka - žena s pohnutou minulostí.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“
Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“
Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'.“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.'
Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa" » Jan 4, 5-42.
Všímáme-li si podrobně osudů ženských postav v Novém zákoně, nemůžeme si nevšimnout Ježíšova něžného a laskavého vztahu k ženám. Téměř pokaždé, když se v Novém zákoně hovoří o ženách, vystupuje na povrch tato Ježíšova vzácná vlastnost. Ježíšova laskavost dokázala objevit i ženy, které v Izraeli v jeho době neměly skoro žádnou hodnotu. O rovnoprávnosti žen s muži v našem vnímání se tu ještě vůbec nedá mluvit. Žena byla především matkou mužových dětí a potom domácí služkou. Ježíšův laskavý přístup k ženám se mimořádně intenzivně projevuje zejména při jeho setkání se Samaritánkou. Právě zde, u Jakubovy studny, vede Pán Ježíš dlouhý, napínavý a dramatický rozhovor s touto ženou. Zvláštní je už to, že Pán Ježíš jde z Judska přes Samařsko do Galileje. Geograficky je to samozřejmě v pořádku, ale Izraelité se této staré obchodní cestě vyhýbali, neboť obyvatelé území Samařska, Samaritáni, neměli u Izraelitů dobrou pověst. Pro pravověrné Izraelity to byli odpadlíci, kteří sice něco přijali z Mojžíšova náboženství, ale pomíchali to s vlastními pohanskými prvky.
Byla to stará historická cesta, na níž byla Jakubova studna. Učedníci byli hladoví, a proto spěchali do města nakoupit chléb a nějaké další potraviny. Pán Ježíš se posadil u studny. Jen co učedníci odešli, přišla nějaká žena s prázdnou nádobou na vodu. Pán Ježíš byl mladý muž a muži ženy obyčejně zajímají. Ježíše tato žena zaujala, ale ne v tom běžném významu. Možná ji potkali na cestě i Ježíšovi učedníci, ale nevěnovali jí pozornost, a ani ona jim. Žena si ani Ježíše moc nevšímala, neboť podle oblečení viděla, že je to Izraelita, a ona o Izraelitech neměla dobré mínění. Spíše jí překáželo, že je tam i on. Proto ho ani nepozdravila. Ale Pán Ježíš se na ni zadíval, a proto si jí blíže povšimneme i my. Kdo je tato žena, která přichází po vodu v tomto neobvyklém čase? Jaká je? Její jméno se nezachovalo. Ale Pán Ježíš vycítil, že žena má pohnutou minulost.
Ježíš se snažil „dotknout" především její duše. Věděl, že nehledá pouze vodu, ale touží i po něčem vyšším a vznešenějším. Samaritánka „žízní" po smyslu života. Poselství Pána Ježíše přineslo postupně rovnoprávnost mezi mužem a ženou. Oba - muž i žena na cestě životem potřebují pomáhající Boží milost. Zdá se, že Samaritánka nepatřila mezi ty ženy, které se chtějí vdát, ale mezi ty, které si samy muže hledají. V celém jejím chování bylo možné vidět přesvědčení: Jsem taková žena, která si muže vždycky najde. A našla. Měla nejen jednoho, ale až pět mužů. Když ji Pán Ježíš upozornil na tento rozměr jejího života, zamyslela se nad sebou i nad tím, kdo jí to řekl, a poznala v Ježíšovi Božího proroka. Tato žena v životě „postíhala" všelico. A my se můžeme zeptat, zda byla zároveň i šťastná. Zdá se, že ne. Žena, která za každou cenu hledá nové a nové kontakty s muži, většinou nebývá šťastná.
Nevíme, jak se to všechno semlelo. Můžeme to pouze tušit. Možná její první muž zemřel a ona se stala vdovou. Potom si možná našla druhého, který ji třeba nechal… Anebo ona od něho odešla… Avšak rozhořela se v ní ženská náruživost a ona si znovu našla muže a tato historie se pětkrát opakovala. Ale touha po mužích neslábla, ale sílila. Našla si i šestého muže, ale i ten patřil jiné ženě. Všichni muži asi nezemřeli. Pravděpodobně si je vybírala a opouštěla. Momentálně měla muže, ale ani ten jí podle práva nepatřil. Pán Ježíš věděl o její minulosti, ale i o jejím nastavení, protože to všechno bylo velmi hluboko zapsané v její osobnosti. Zvláštní je i to, že přišla ke studni pro vodu v poledne, v čase největšího horka. Proč právě v poledne? Možná právě proto, aby se nemusela potkat s jinými ženami. Možná si s tím chtěla získat větší respekt u muže, s kterým momentálně žila. Možná, že neměla smysl pro pořádek, anebo zapomněla vykonat tuto službu brzo ráno nebo večer.
Jestliže si dokázala získat šest mužů, to znamená, že v sobě měla něco, čím je dokázala přivábit a připoutat si je k sobě. Pravděpodobně byla pěkná a znala mužské touhy a očekávání. Věděla, co chce, a znala i způsob, jak toho dosáhnout. Na jedné straně to byla její přednost, ale na druhé straně i její nevýhoda. Pro muže skutečně nebezpečná žena. A právě takováto žena přichází ke studni, kde nachází osamoceného muže… Samaritánka věděla, jak jít na muže, ale všimla si, že je to Izraelita a věděla i to, že mezi Izraelity a Samaritány je odedávna nedobrý vztah. To je nepřítel, pomyslela si a snažila se k němu chovat nevšímavě. Ale ve svém nitru byla zvědavá, jak na ni tento muž zareaguje. V Ježíšových časech bylo nevhodné, aby muž, a k tomu ještě rabín, rozmlouval se ženou na veřejnosti. A už vůbec nebylo vhodné, aby Izraelita hovořil se Samaritánkou.
Ježíšovi současníci v Izraeli to pokládali za nejjistější způsob, jak se zbavit pokušení a možných pádů. Jestliže si to někdo dovolil a porušil zažité pravidlo, ztrácel dobrou pověst. Samotní Ježíšovi učedníci byli překvapení z toho, že Ježíš rozmlouvá se ženou, a ještě k tomu se Samaritánkou. Ani oni nepochopili, že Ježíšovi jde o záchranu lidské duše. Každé duše… Pán Ježíš na Samaritánku pohlédl a zjistil, že žena žízní nejen po vodě, ale i po spáse. Neboť její domácnost i její duše byla rozbitá. Pán Ježíš znal její duchovní bídu a bylo mu jí skutečně líto. Rozhodl se, že jí pomůže. Ale jak? Žena přišla po vodu. Žena potřebovala vodu, voda je přece velmi důležitá. Bez ní člověk nemůže žít. Když Samaritánka vystupovala s naplněnou nádobou od studny, Pán Ježíš ji poprosil, aby mu dala napít. Ježíš byl žíznivý a prosil ji, aby mu posloužila její vodou.
Je to krátký okamžik, ale tento okamžik otvírá cestu k jejímu srdci. Samaritánka v prvním okamžiku ani nepostřehla, že Pánu Ježíši jde o něco víc než jenom o uhašení své žízně. Prosba o vodu je zároveň prostředkem k tomu, aby jí dal na vědomí, že potřebuje její pomoc. Přitom mu ani tak nejde o vodu, jak o to, aby zaujal její pozornost a aby i této ženě řekl, že ačkoli má za sebou svoji minulost, je Božím dítětem, je Boží dcerou. A nám Pán Ježíš i prostřednictvím tohoto příběhu ukazuje, jak se můžeme přiblížit k druhým a jak můžeme i běžnou lidskou potřebu využít ke konání dobra. Pán Ježíš i svou únavu, i svou žízeň využívá k tomu, aby pomohl ženě, která se navenek chová suverénně, ale přitom její duše prosí o pomoc. Spolu se Samaritánkou začínají vést rozhovor… Ale o tom, co bylo tématem rozhovoru, se dozvíme až v následující části našeho seriálu.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“
Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“
Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'.“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, ten, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.'
Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa" » Jan 4, 5-42.
Všímáme-li si podrobně osudů ženských postav v Novém zákoně, nemůžeme si nevšimnout Ježíšova něžného a laskavého vztahu k ženám. Téměř pokaždé, když se v Novém zákoně hovoří o ženách, vystupuje na povrch tato Ježíšova vzácná vlastnost. Ježíšova laskavost dokázala objevit i ženy, které v Izraeli v jeho době neměly skoro žádnou hodnotu. O rovnoprávnosti žen s muži v našem vnímání se tu ještě vůbec nedá mluvit. Žena byla především matkou mužových dětí a potom domácí služkou. Ježíšův laskavý přístup k ženám se mimořádně intenzivně projevuje zejména při jeho setkání se Samaritánkou. Právě zde, u Jakubovy studny, vede Pán Ježíš dlouhý, napínavý a dramatický rozhovor s touto ženou. Zvláštní je už to, že Pán Ježíš jde z Judska přes Samařsko do Galileje. Geograficky je to samozřejmě v pořádku, ale Izraelité se této staré obchodní cestě vyhýbali, neboť obyvatelé území Samařska, Samaritáni, neměli u Izraelitů dobrou pověst. Pro pravověrné Izraelity to byli odpadlíci, kteří sice něco přijali z Mojžíšova náboženství, ale pomíchali to s vlastními pohanskými prvky.
Byla to stará historická cesta, na níž byla Jakubova studna. Učedníci byli hladoví, a proto spěchali do města nakoupit chléb a nějaké další potraviny. Pán Ježíš se posadil u studny. Jen co učedníci odešli, přišla nějaká žena s prázdnou nádobou na vodu. Pán Ježíš byl mladý muž a muži ženy obyčejně zajímají. Ježíše tato žena zaujala, ale ne v tom běžném významu. Možná ji potkali na cestě i Ježíšovi učedníci, ale nevěnovali jí pozornost, a ani ona jim. Žena si ani Ježíše moc nevšímala, neboť podle oblečení viděla, že je to Izraelita, a ona o Izraelitech neměla dobré mínění. Spíše jí překáželo, že je tam i on. Proto ho ani nepozdravila. Ale Pán Ježíš se na ni zadíval, a proto si jí blíže povšimneme i my. Kdo je tato žena, která přichází po vodu v tomto neobvyklém čase? Jaká je? Její jméno se nezachovalo. Ale Pán Ježíš vycítil, že žena má pohnutou minulost.
Ježíš se snažil „dotknout" především její duše. Věděl, že nehledá pouze vodu, ale touží i po něčem vyšším a vznešenějším. Samaritánka „žízní" po smyslu života. Poselství Pána Ježíše přineslo postupně rovnoprávnost mezi mužem a ženou. Oba - muž i žena na cestě životem potřebují pomáhající Boží milost. Zdá se, že Samaritánka nepatřila mezi ty ženy, které se chtějí vdát, ale mezi ty, které si samy muže hledají. V celém jejím chování bylo možné vidět přesvědčení: Jsem taková žena, která si muže vždycky najde. A našla. Měla nejen jednoho, ale až pět mužů. Když ji Pán Ježíš upozornil na tento rozměr jejího života, zamyslela se nad sebou i nad tím, kdo jí to řekl, a poznala v Ježíšovi Božího proroka. Tato žena v životě „postíhala" všelico. A my se můžeme zeptat, zda byla zároveň i šťastná. Zdá se, že ne. Žena, která za každou cenu hledá nové a nové kontakty s muži, většinou nebývá šťastná.
Nevíme, jak se to všechno semlelo. Můžeme to pouze tušit. Možná její první muž zemřel a ona se stala vdovou. Potom si možná našla druhého, který ji třeba nechal… Anebo ona od něho odešla… Avšak rozhořela se v ní ženská náruživost a ona si znovu našla muže a tato historie se pětkrát opakovala. Ale touha po mužích neslábla, ale sílila. Našla si i šestého muže, ale i ten patřil jiné ženě. Všichni muži asi nezemřeli. Pravděpodobně si je vybírala a opouštěla. Momentálně měla muže, ale ani ten jí podle práva nepatřil. Pán Ježíš věděl o její minulosti, ale i o jejím nastavení, protože to všechno bylo velmi hluboko zapsané v její osobnosti. Zvláštní je i to, že přišla ke studni pro vodu v poledne, v čase největšího horka. Proč právě v poledne? Možná právě proto, aby se nemusela potkat s jinými ženami. Možná si s tím chtěla získat větší respekt u muže, s kterým momentálně žila. Možná, že neměla smysl pro pořádek, anebo zapomněla vykonat tuto službu brzo ráno nebo večer.
Jestliže si dokázala získat šest mužů, to znamená, že v sobě měla něco, čím je dokázala přivábit a připoutat si je k sobě. Pravděpodobně byla pěkná a znala mužské touhy a očekávání. Věděla, co chce, a znala i způsob, jak toho dosáhnout. Na jedné straně to byla její přednost, ale na druhé straně i její nevýhoda. Pro muže skutečně nebezpečná žena. A právě takováto žena přichází ke studni, kde nachází osamoceného muže… Samaritánka věděla, jak jít na muže, ale všimla si, že je to Izraelita a věděla i to, že mezi Izraelity a Samaritány je odedávna nedobrý vztah. To je nepřítel, pomyslela si a snažila se k němu chovat nevšímavě. Ale ve svém nitru byla zvědavá, jak na ni tento muž zareaguje. V Ježíšových časech bylo nevhodné, aby muž, a k tomu ještě rabín, rozmlouval se ženou na veřejnosti. A už vůbec nebylo vhodné, aby Izraelita hovořil se Samaritánkou.
Ježíšovi současníci v Izraeli to pokládali za nejjistější způsob, jak se zbavit pokušení a možných pádů. Jestliže si to někdo dovolil a porušil zažité pravidlo, ztrácel dobrou pověst. Samotní Ježíšovi učedníci byli překvapení z toho, že Ježíš rozmlouvá se ženou, a ještě k tomu se Samaritánkou. Ani oni nepochopili, že Ježíšovi jde o záchranu lidské duše. Každé duše… Pán Ježíš na Samaritánku pohlédl a zjistil, že žena žízní nejen po vodě, ale i po spáse. Neboť její domácnost i její duše byla rozbitá. Pán Ježíš znal její duchovní bídu a bylo mu jí skutečně líto. Rozhodl se, že jí pomůže. Ale jak? Žena přišla po vodu. Žena potřebovala vodu, voda je přece velmi důležitá. Bez ní člověk nemůže žít. Když Samaritánka vystupovala s naplněnou nádobou od studny, Pán Ježíš ji poprosil, aby mu dala napít. Ježíš byl žíznivý a prosil ji, aby mu posloužila její vodou.
Je to krátký okamžik, ale tento okamžik otvírá cestu k jejímu srdci. Samaritánka v prvním okamžiku ani nepostřehla, že Pánu Ježíši jde o něco víc než jenom o uhašení své žízně. Prosba o vodu je zároveň prostředkem k tomu, aby jí dal na vědomí, že potřebuje její pomoc. Přitom mu ani tak nejde o vodu, jak o to, aby zaujal její pozornost a aby i této ženě řekl, že ačkoli má za sebou svoji minulost, je Božím dítětem, je Boží dcerou. A nám Pán Ježíš i prostřednictvím tohoto příběhu ukazuje, jak se můžeme přiblížit k druhým a jak můžeme i běžnou lidskou potřebu využít ke konání dobra. Pán Ježíš i svou únavu, i svou žízeň využívá k tomu, aby pomohl ženě, která se navenek chová suverénně, ale přitom její duše prosí o pomoc. Spolu se Samaritánkou začínají vést rozhovor… Ale o tom, co bylo tématem rozhovoru, se dozvíme až v následující části našeho seriálu.
