Zdroj: © svatypavol.weebly.com
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
01.02.2012
Dětství a mládí
Pavel se narodil v židovské rodině v Tarsu, ve městě, které leží v kilikijském kraji v Malé Asii v dnešním Turecku. Tarsus bylo první město, které mělo vliv na budoucího Kristova učedníka a jeho formaci. Bylo to přístavní město, kde se setkávali lidé, obchod a kultura. Zde se Pavel setkal s řeckou kulturou, jazykem, filozofií a myšlením. Pavel dostal i židovské základy. Jeho formace se rozvíjela především po náboženské stránce. Od dětství se seznamoval s Biblí. V diaspoře Židé používali její řecký překlad známý pod jménem Septuaginta. V synagoze se četlo Písmo svaté v hebrejském a aramejském jazyce. Takže Pavel dostal vzdělání i v těchto jazycích. Kromě této intelektuální formace, dostal Pavel od svých rodičů i řemeslo, jak to bylo u Židů zvykem. Židovské přísloví říká: „Každý muž je povinný vyučit syna řemeslu. Kdo nevyučí syna řemeslu, naučí ho, aby se stal zlodějem.“ Stal se výrobcem stanů. Toto řemeslo bylo v Kilíkii velice rozšířené, a i pro samotného Pavla bylo velmi důležité, neboť mu poskytovalo svobodu a nezávislost při hlásání evangelia. V prvním listě Soluňanům věřícím připomíná: „Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium.“ (1 Sol 2,9).
Město Tarsus v té době patřilo do Římské říše, proto i Pavel byl římským občanem a ovládal římské zákony. Římští občané měli plné právo, mezi které patřilo: právo hlasovat; právo uzavírat smlouvy; právo zákonného manželství; právo zastávat veřejný úřad; právo řádného soudního procesu; zákaz mučení. Existovaly různé způsoby, jak toto občanství získat: nejčastějším bylo narozením se v zákonném manželství římských občanů; děti osvobozených otroků se stávaly občany; římské občanství mohlo být přiděleno za výjimečné zásluhy ve službě Římské říši; občanství se dalo za velmi vysokou cenu koupit. (Lyziáš při zatýkání Pavla v Jeruzalémě Sk 22,28). Pavel se už jako římský občan narodil. To předpokládá, že už i jeho rodiče měli římské občanství.
Tyto tři rozměry židovský, řecký a římský Pavla provázely během celého jeho života. Přesný datum Pavlova narození neznáme. Předpokládá se, že to bylo někdy mezi lety 7-10 po Kristu. To je i důvod, pro který byl rok svatého Pavla určený na roky 2008-2009. Jestliže pocházel ze židovské rodiny, dostal při obřízce židovské jméno Šavel odvozené z hebrejského slovesa šaal - žádat. Tak se jmenoval i 1. izraelský král (Saul). Podle tehdejšího běžného zvyku Židů v diaspoře dostal i římské jméno Pavel, poněvadž byl i římským občanem. Právě pod tímto jménem vešel do dějin jako „Pavel z Tarsu“. Tato dvě jména (Šavel - Pavel) charakterizují jeho hlásání. Se židovskou formací se stal hlasatelem Kristova evangelia v tehdejší Římské říši.
Výraznou změnou v životě mladého Pavla byla výchova u nohou Gamaliela v Jeruzalémě. Zprávu, že Pavel vystudoval u Gamaliela, nám podává i samotný Pavel ve Skutcích apoštolů: „V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni.“ (Sk 22,3) Je to ten Gamaliel, který ve Sk 5. kapitole při vyslýchání apoštolů hovoří: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit. (Sk 5,38-39). Pavel byl vychovávaný jako farizei a i ke studiu přistupoval dle principů farizejské školy. Největší charakteristikou farizeů bylo přidržení se „tradice otců“ a snaha o přesný výklad Mojžíšových zákonů. Byli přesvědčení, že vedle napsaného zákona existuje ještě ústní zákon, což se projevovalo v dodržování spousty dalších předpisů a zákazů, které Mojžíšův zákon neuváděl.
Věřili v nesmrtelnost lidské duše; v odměnu a trest po smrti, ve vzkříšení těla po smrti, anděly, což saduceové odmítali. Ze života samotného Pavla víme o těchto náboženských rozdílech: „Protože Pavel věděl, že jedna část rady patří k saduceům a druhá k farizeům, zvolal: „Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.“ Jak to pověděl, nastala mezi farizei a saducei hádka, shromáždění se rozčíslo. Saduceové totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí.“ (Sk 23,6-8). Co se s Pavlem dělo od jeho odchodu od Gamaliela až po jeho obrácení v Damašku Písmo svaté neuvádí. Předpokládáme, že se vrátil do Tarsu a zůstal horlivým farizeem v duchu formace, kterou v Jeruzalémě přijal.
Pavlovo obrácení
Nejdůležitější událostí v Pavlově životě je událost na cestě do Damašku, na které se mu zjevil sám Pán Ježíš. Bylo to někdy okolo roku 36 po Kristu. Toto setkání změnilo Pavla, člena židovského národa a udělalo z něho autentického křesťana, zapáleného misionáře, věrného a odvážného svědka a apoštola Ježíše Krista. V případě události u Damašku hovoří mnozí o obrácení, možná i v souvislosti s liturgickým svátkem Obrácení svatého Pavla, který se slaví 25. ledna. Je však důležité rozlišovat mezi liturgickým a biblickým jazykem. Výraz obrácení nevystihuje hluboký smysl události. Ani samotný Pavel toto setkání nenazývá obrácením. Z pohledu té doby nepřešel Pavel z jednoho náboženství do druhého, protože v tom čase nebylo křesťanství oficiálně oddělené od židovství. Pavel nepřešel ani z průměrného prožívání víry do prožívání horlivějšího. Pavel byl vždycky horlivý pro Boha a jeho zákony, ať už nejprve jako farizej, anebo později jako apoštol Ježíše Krista.
Pavel byl u Damašku Bohem povolaný do služby, ale bylo to i jeho vlastní rozhodnutí: „Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista.“ (Flp 3,8-9) Boží povolání a vlastní oddanost se stávají jednotou. Pavel ve svém listu Galaťanům nabízí vlastní interpretaci této události: „Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům.“ (Gal 1,15-16) Pavel vidí událost u Damašku jako vrchol své existence na způsob povolání starozákonních proroků Izaiáše a Jeremiáše:„Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno.“ (Iz 49,1) „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil“ (Jer 1,5).
Pavel byl od narození vedený Boží prozřetelností a trpělivostí až po rozhodující okamžik, ve kterém se ho Kristus zmocnil jednou provždy. Vysvětlení události u Damašku je v lásce ke Kristu: „Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu“ (Flp 3,7). Po příchodu do Damašku poslal Pán Ananiáše, aby Pavla pokřtil. Ačkoli jsou zážitek u Damašku a návštěva Ananiáše dvě chronologicky oddělené události, přece se vzájemně doplňují. Na jedné straně Pavel velmi silně zdůrazňuje, že jeho apoštolát pochází z Božího pověření. Sám Kristus, jako ostatním apoštolům, tak i jemu dal jedinečné poslání. Proto se i Pavel nazývá apoštolem. Na druhé straně Bůh chtěl, aby se uvnitř církve toto povolání stalo jasným, aby se odstranily všechny pochybnosti. Ananiášovo zprostředkování mělo Pavlovi pomoci pochopit svoje apoštolské poslání ve světle křesťanského společenství. Po zážitku u Damašku se Pavel na určitý čas stáhl do pusté oblasti Arábie a svoje setkání s Pánem, který ho ustanovil za apoštola, promeditoval. Neuběhla dlouhá doba a Pavel začal hlásat Krista v synagogách v Damašku. Jeho kázání popuzovalo Židy, protože namísto povzbuzení v židovství, je mátl svým dokazováním, že Ježíš je Mesiáš. Proto Pavel odešel do Jeruzaléma, aby se setkal s apoštoly.
Ale pro apoštoly byl neznámý, dokonce vyvolával nejistotu, neboť ještě před nějakým časem pronásledoval křesťany. Pavel přece byl svědkem Štěpánova kamenování a souhlasil s jeho smrtí. V této situaci nedůvěry se Pavla ujal Barnabáš. I on, protože se narodil na ostrově Kypr, pocházel z helénského židovství. Přes Barnabáše vstoupil Pavel do kontaktu s apoštoly a do jednoty s jeruzalémským společenstvím křesťanů. Pavlova kázání vyvolávala nepokoje mezi helénisty, kteří ho chtěli zabít. Helénisté byli Židé z diaspory, kteří si přicházeli do Jeruzaléma doplnit studia (jako kdysi Pavel) anebo prostě chtěli navštívit Svaté město. Polemika musela být ostrá. Z jejich strany byl Pavel vnímaný jako zrádce. Proto raději odchází do rodného Tarsu. O tomto období Pavlova života nám Písmo svaté nepodává žádné zprávy. Můžeme předpokládat, že i v těchto končinách Pavel hlásal evangelium. Tam ho někdy okolo roku 43 po Kristu vyhledal Barnabáš a přivedl do Antiochie, kde spolu začali činnost, která se stala začátkem velké Pavlovy mise k pohanům. V Antiochii zůstali rok, hlásali evangelium a v tomto městě poprvé nazvali Kristovy učedníky křesťany. Pro Pavla se Antiochie v Sýrii stala domovem, zázemím a společenstvím, kde začínal a končil svoje misijní cesty.
První misijní cesta
Na první misijní cestu v letech 45-48 po Kristu se Pavel vydal s Barnabášem a vzali i Jana Marka. Prošli ostrov Kypr a města v Malé Asii - Perge, Antiochie v Pisidii, Ikónia, Lystra a Derbe. Hlásali evangelium a pro Krista získávali Židy i pohany. Ze své první misijní cesty se vrátili tou samou cestou, jak přišli: „Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili.“ (Sk 14,21-23) Viděli potřebu ve víře povzbudit společenství křesťanů a ustanovili starší. Úlohou starších bylo bdít nad stádem a rozvíjet víru, kterou do nich vložil Kristus prostřednictvím hlásání apoštolů. První misijní cesta měřila více než 2000 km. Při návratu do domácího společenství křesťanů v Antiochii, Skutky apoštolů uvádějí: „Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům. A zůstali tam s učedníky delší dobu“ (Sk 14,27-28).
Apoštolský sněm v Jeruzalémě
Během Pavlovy a Barnabášovy nepřítomnosti, došlo v Antiochii k neshodám. Přišli křesťané pocházející ze židovství z Judska, kteří se drželi zásady: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy“ (Sk 15,1). Kvůli této situaci se komunita rozštěpila na dva tábory a hrozilo, že pravda Kristova evangelia bude rozdělená. Problém musel být vážný pro křesťany pocházející z pohanství, pro něž mohla být žádost, aby byli obřezaní a zachovávali Mojžíšův zákon, vnímaná ne jako hlásání evangelia, ale jako propaganda proselytismu. Proselyta byl pohan, který přijal židovské náboženství, přijal obřízku a zachovával předpisy Mojžíšova zákona a byl považovaný za rovnoprávného se Židy. Takže hrozilo, že se křesťanství zmenší pouze na umírněné židovství.
Problém byl vážný i pro Antiochii samotnou, kde měli Pavel a Barnabáš autoritu a v počátcích křesťanství to bylo po Jeruzalémě nejdůležitější společenství. V tomto městě poprvé věřící nazvali křesťany. Proto se Pavel a Barnabáš v roku 49 po Kristu rozhodli pro cestu do Jeruzaléma, který je matkou všech církevních společenství, aby tam předložil svou nauku ostatním apoštolům. Církevní společenství v Antiochii a Jeruzalémě byla dvě symbolická společenství. Jedno představovalo církev obřezaných a druhé církev pohanů. Ale nejen to, je nutné pamatovat, že obřezání a následné dodržování Mojžíšova zákona se nedotýkalo jen komunit v Jeruzalémě a v Antiochii, ale celé prvotní církve, vždyť křesťanství se šířilo po celém tehdy známém světě.
Skutky apoštolů uvádějí, že „apoštolové a starší se tedy sešli, aby celou tu věc uvážili“ (Sk 15,6). Pavel a Barnabáš vysvětlili svoje zkušenosti z misijní cesty: „Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly a staršími a vypravovali jim, jak je Bůh ve všem vedl.“ (Sk 15,4) Pavlův postoj potvrdilo vystoupení Petra a Jakuba, kteří ukazují dvě tváře prvotní církve - židovskou a pohanskou. Skutky apoštolů naznačují, že v církvi od počátku existovala nejen jednota, ale i síla otevřeně diskutovat. Závěr jeruzalémského shromáždění vystihují Jakubova slova, která jsou unesením všech apoštolů: „Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu, ale jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou modloslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev.“(Sk 15,19-20)
Usnesení se týkalo čtyř bodů: Neposkvrnit se jedením masa obětovaného modlám (Lv 17,7-9). Tento problém byl delikátní, protože na pohanském trhu bylo možné koupit maso, které bylo předtím obětované modlám. Židé nesměli jíst ani toto maso. Znamenalo by to účast na samotné modloslužbě (porov. 1Kor 8,1-13; 10,14-33). Nekonzumovat krev (podle předpisu v Lv 17,10-14). V židovství vládlo přesvědčení, že v krvi je sídlo života a konzumovat krev znamenalo zmocnit se života. Nekonzumovat maso udušených zvířat je rozvinutím předcházejícího příkazu v Lv 17,13-14, neboť z udušeného zvířete neodešla krev, proto jíst jeho maso znamenalo přijímat i krev. Zdržet se smilstva. Zdá se, že šlo o zákaz manželství mezi pokrevnými a příbuznými (Lv 18,6-23). Určitě nešlo o jediné příkazy, které se kladly na pohanokřesťany. Tato usnesení můžeme spíše vidět jako vzájemné pochopení pohanokřesťanů a židokřesťanů. Šlo hlavně o ty komunity, které byly smíšené, protože v nich žili křesťané ze židovství i z pohanství.
Druhá misijní cesta
Druhá misijní cesta ukazuje, že Pavel si stále uchovával starost o všechny církve. Chtěl být přítomný mezi těmi, které pro Krista získal. To je hlavní důvod jeho další cesty. Chtěl vidět reálný stav, ve kterém se komunity jím založené nacházely: „Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně”(Sk 15,36). Na tuto druhou cestu Pavel odchází ve společnosti Silase a uskutečnila se v letech 50-53 po Kristu. První část druhé misijní cesty byla pravděpodobně velmi rychlá. Pavel a Silas nejprve ponavštěvovali komunity křesťanů, které založili na první misijní cestě, aby je upevnili ve víře. V Lystře Pavel potkal Timoteje, o kterém dostal dobré doporučení od věřících z Lystry a Ikónia. Pavel ho vzal za svého společníka a nyní už spolu v trojici zamířili na nové misijní území do Řecka. Z Troady se přeplavili na evropský kontinent do města Filipy, kde apoštolové získali pro křesťanství Lýdii, prodavačku purpuru. Na nějakou dobu Pavel zůstal v jejím domě. Křesťanská komunita ve Filipech se i později těšila Pavlově oblibě, protože pouze od nich Pavel přijal osobní dary. Potom přišli do Soluně, které je pro nás známé jako rodiště svatých Cyrila a Metoděje. Dál hlásali Kristovo evangelium v Bari, v Aténách a v Soluni.
V Aténách Pavel přišel do konfrontace s pohanským mnohobožstvím, a jak zachycují Skutky apoštolů „když shledal, kolik modlářství je v tomto městě, velmi ho to znepokojovalo.“ (Sk 17,16) Pavel stojí na místě, kde dlouhá staletí před ním přednášeli svoje učení různí filozofové a jejich stoupenci. V Pavlově osobě se na toto místo dostává Kristovo evangelium. Atéňané nepřijali Pavlovu nauku o smrti a zmrtvýchvstání Krista. Někteří hovoří o Pavlově neúspěchu. Ale je úlohou Kristova evangelia za každou cenu přesvědčit o své pravdě a všude triumfovat? Tváří v tvář „moudrosti tohoto světa“ se někdy může zdát, že evangelium selhává, netěší se velké popularitě a nezaplňuje první místa v médiích. Ale to ani není posláním evangelia. Kristovo poselství není žebříčkem popularity. To je hluboké životní přesvědčení, které ovlivňuje životní styl člověka, jeho hodnoty, myšlení a chování. Misionáři odešli z Atén do Korintu, kde Pavel napsal svoje první dva listy, a to věřícím do Soluně. Po roce a půl působení v Korintu (porov. Sk 18,11) se opět vrátili do Antiochie v Sýrii. Na druhé misijní cestě prošli vzdálenost přibližně 5000 km.
Třetí misijní cesta
Třetí misijní cesta se uskutečnila v letech 53-59 po Kristu. Jejím hlavním cílem bylo město Efes, poněvadž v závěru druhé cesty Pavel přislíbil, že se tam vrátí: „Já se k vám vrátím, bude-li Bůh chtít.“ (Sk 18,21) Nevybral si však nejkratší cestu, to znamená po moři, ale vybral se po suchu přes Kilikii do oblastí Galacie a Frýgie, aby navštívil komunity založené během druhé cesty, a aby povzbudil víru učedníků. Efes, díky své poloze, byl v tom čase nejdůležitějším městem Malé Asie. Na konci 1. stol. po Kristu mělo město přibližně 450 - 500 tisíc obyvatelů. Efes byl centrem kultu bohyně Artemis (v římském náboženství uctívaná pod jménem Diana), která tu měla svůj chrám nazývaný Artemision, považovaný za jeden ze sedmi divů světa. Pavel proto musel čelit pohanskému kultu, který tuto bohyni uctíval. V tomto městě apoštol působil asi tři roky. Velký čas věnoval psaní dopisů. V tomto čase napsal dva listy věřícím do Korintu, list věřícím do Galacie (Galaťanům) a list věřícím do Filip. Z Efesu se Pavel vydal směrem do Troady a navštívil hlavní křesťanské společenství ve Filipech, Soluni a v Bari. V těchto makedonských městech se dlouho nezdržel, ale „prošel tamější krajiny, vytrvale povzbuzoval bratry slovem Božím.“ (Sk 20,2) Z Makedonie Pavel přišel do Řecka, přesněji do Korintu, kde napsal list Římanům.
Na konci své třetí misijní cesty se Pavel rozhodl jít do Jeruzaléma. Čekalo ho vězení pro Krista, ale přesto se Pavel utrpení nevyhýbal. Je nádherné číst jeho řeč na rozloučenou v Milétu, kde se před shromážděnými staršími z Efesu modlí za církev (Sk 20,18-38). Je to modlitba i za nás, za naši věrnost a vytrvalost ve víře. Někdy kolem roku 59 po Kristu přišel Pavel do Jeruzaléma. Třetí misijní cesta měla přibližně 6000 km. Spolu se svými společníky zašel za Jakubem, představeným jeruzalémské církve, aby povyprávěl, „co Bůh jeho působením vykonal mezi pohany.“ (Sk 21,19). Při návštěvě Jeruzalémského chrámu ho Židé obvinili z porušování Mojžíšova zákona a ze znesvěcení chrámu, protože zavedl svého společníka, pohana Trofima na nádvoří, kde mohli vstoupit jen Židé.
Pavla zatkli a římští vojáci ho převezli do Césareje Přímořské na břehu Středozemního moře. Pavel se před římským prokurátorem Festem odvolal na svoje římské občanství, odvolal se na právo být vyslechnutý před císařským soudním dvorem. Proto ho okolo roku 60 po Kristu deportovali do Říma. Na plavbě po moři zažil Pavel ztroskotání na ostrově Malta, kde ho pokousala zmije. Skutky apoštolů ukazují, že Pavel je Božím chráněncem, unikl smrti nejen při ztroskotání, ale i při kousnutí hadem. V Římě mohl Pavel bydlet v soukromém domě, ale stále pod vojenskou stráží dva roky jako vězeň. Pavel i zde „zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek“ (Sk 28,31).
Touto informací se končí kniha Skutky apoštolů. Prostřednictvím Pavlovy osoby se Kristovo evangelium dostalo až do srdce tehdejšího impéria, to jest do Říma. Dva roky, které Pavel strávil v Římě, byly naplněné intenzivní apoštolskou činností. Pavel nezapomínal na všeobecné potřeby církví, což potvrzují listy Filemonovi, Kolosanům, a Efesanům. Rekonstrukce Pavlova života během a po skončení římského vězení je téměř nemožná, protože nám chybějí dostupné hodnověrné prameny. Pavel v listu Římanům vzpomíná svůj úmysl hlásat Kristovu blahozvěst ve Španělsku: „Až dokončím tento úkol a řádně jim odevzdám výtěžek sbírky, vydám se do Hispánie a zastavím se u vás.“ (Řím 15,28) Ale chybějí jakékoliv stopy, které by potvrzovaly Pavlův pobyt a popis činnosti ve Španělsku. Pravděpodobně proto se tento jeho záměr neuskutečnil. Někdy v letech 63-64 po Kristu byl Pavel opět v Římě uprostřed pronásledování křesťanů za císaře Nera. Za vlády tohoto císaře (zemřel v roku 68 po Kristu) Pavel obětoval svůj život pro Krista, který se stal jeho odměnou a korunou vítězství. Podle tradice byl stať mečem a pochovaný u Ostijské cesty, kde dnes stojí bazilika zasvěcená tomuto neúnavnému apoštolovi národů.
Pavel se narodil v židovské rodině v Tarsu, ve městě, které leží v kilikijském kraji v Malé Asii v dnešním Turecku. Tarsus bylo první město, které mělo vliv na budoucího Kristova učedníka a jeho formaci. Bylo to přístavní město, kde se setkávali lidé, obchod a kultura. Zde se Pavel setkal s řeckou kulturou, jazykem, filozofií a myšlením. Pavel dostal i židovské základy. Jeho formace se rozvíjela především po náboženské stránce. Od dětství se seznamoval s Biblí. V diaspoře Židé používali její řecký překlad známý pod jménem Septuaginta. V synagoze se četlo Písmo svaté v hebrejském a aramejském jazyce. Takže Pavel dostal vzdělání i v těchto jazycích. Kromě této intelektuální formace, dostal Pavel od svých rodičů i řemeslo, jak to bylo u Židů zvykem. Židovské přísloví říká: „Každý muž je povinný vyučit syna řemeslu. Kdo nevyučí syna řemeslu, naučí ho, aby se stal zlodějem.“ Stal se výrobcem stanů. Toto řemeslo bylo v Kilíkii velice rozšířené, a i pro samotného Pavla bylo velmi důležité, neboť mu poskytovalo svobodu a nezávislost při hlásání evangelia. V prvním listě Soluňanům věřícím připomíná: „Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium.“ (1 Sol 2,9).
Město Tarsus v té době patřilo do Římské říše, proto i Pavel byl římským občanem a ovládal římské zákony. Římští občané měli plné právo, mezi které patřilo: právo hlasovat; právo uzavírat smlouvy; právo zákonného manželství; právo zastávat veřejný úřad; právo řádného soudního procesu; zákaz mučení. Existovaly různé způsoby, jak toto občanství získat: nejčastějším bylo narozením se v zákonném manželství římských občanů; děti osvobozených otroků se stávaly občany; římské občanství mohlo být přiděleno za výjimečné zásluhy ve službě Římské říši; občanství se dalo za velmi vysokou cenu koupit. (Lyziáš při zatýkání Pavla v Jeruzalémě Sk 22,28). Pavel se už jako římský občan narodil. To předpokládá, že už i jeho rodiče měli římské občanství.
Tyto tři rozměry židovský, řecký a římský Pavla provázely během celého jeho života. Přesný datum Pavlova narození neznáme. Předpokládá se, že to bylo někdy mezi lety 7-10 po Kristu. To je i důvod, pro který byl rok svatého Pavla určený na roky 2008-2009. Jestliže pocházel ze židovské rodiny, dostal při obřízce židovské jméno Šavel odvozené z hebrejského slovesa šaal - žádat. Tak se jmenoval i 1. izraelský král (Saul). Podle tehdejšího běžného zvyku Židů v diaspoře dostal i římské jméno Pavel, poněvadž byl i římským občanem. Právě pod tímto jménem vešel do dějin jako „Pavel z Tarsu“. Tato dvě jména (Šavel - Pavel) charakterizují jeho hlásání. Se židovskou formací se stal hlasatelem Kristova evangelia v tehdejší Římské říši.
Výraznou změnou v životě mladého Pavla byla výchova u nohou Gamaliela v Jeruzalémě. Zprávu, že Pavel vystudoval u Gamaliela, nám podává i samotný Pavel ve Skutcích apoštolů: „V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni.“ (Sk 22,3) Je to ten Gamaliel, který ve Sk 5. kapitole při vyslýchání apoštolů hovoří: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit. (Sk 5,38-39). Pavel byl vychovávaný jako farizei a i ke studiu přistupoval dle principů farizejské školy. Největší charakteristikou farizeů bylo přidržení se „tradice otců“ a snaha o přesný výklad Mojžíšových zákonů. Byli přesvědčení, že vedle napsaného zákona existuje ještě ústní zákon, což se projevovalo v dodržování spousty dalších předpisů a zákazů, které Mojžíšův zákon neuváděl.
Věřili v nesmrtelnost lidské duše; v odměnu a trest po smrti, ve vzkříšení těla po smrti, anděly, což saduceové odmítali. Ze života samotného Pavla víme o těchto náboženských rozdílech: „Protože Pavel věděl, že jedna část rady patří k saduceům a druhá k farizeům, zvolal: „Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.“ Jak to pověděl, nastala mezi farizei a saducei hádka, shromáždění se rozčíslo. Saduceové totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí.“ (Sk 23,6-8). Co se s Pavlem dělo od jeho odchodu od Gamaliela až po jeho obrácení v Damašku Písmo svaté neuvádí. Předpokládáme, že se vrátil do Tarsu a zůstal horlivým farizeem v duchu formace, kterou v Jeruzalémě přijal.
Pavlovo obrácení
Nejdůležitější událostí v Pavlově životě je událost na cestě do Damašku, na které se mu zjevil sám Pán Ježíš. Bylo to někdy okolo roku 36 po Kristu. Toto setkání změnilo Pavla, člena židovského národa a udělalo z něho autentického křesťana, zapáleného misionáře, věrného a odvážného svědka a apoštola Ježíše Krista. V případě události u Damašku hovoří mnozí o obrácení, možná i v souvislosti s liturgickým svátkem Obrácení svatého Pavla, který se slaví 25. ledna. Je však důležité rozlišovat mezi liturgickým a biblickým jazykem. Výraz obrácení nevystihuje hluboký smysl události. Ani samotný Pavel toto setkání nenazývá obrácením. Z pohledu té doby nepřešel Pavel z jednoho náboženství do druhého, protože v tom čase nebylo křesťanství oficiálně oddělené od židovství. Pavel nepřešel ani z průměrného prožívání víry do prožívání horlivějšího. Pavel byl vždycky horlivý pro Boha a jeho zákony, ať už nejprve jako farizej, anebo později jako apoštol Ježíše Krista.
Pavel byl u Damašku Bohem povolaný do služby, ale bylo to i jeho vlastní rozhodnutí: „Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista.“ (Flp 3,8-9) Boží povolání a vlastní oddanost se stávají jednotou. Pavel ve svém listu Galaťanům nabízí vlastní interpretaci této události: „Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům.“ (Gal 1,15-16) Pavel vidí událost u Damašku jako vrchol své existence na způsob povolání starozákonních proroků Izaiáše a Jeremiáše:„Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno.“ (Iz 49,1) „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil“ (Jer 1,5).
Pavel byl od narození vedený Boží prozřetelností a trpělivostí až po rozhodující okamžik, ve kterém se ho Kristus zmocnil jednou provždy. Vysvětlení události u Damašku je v lásce ke Kristu: „Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu“ (Flp 3,7). Po příchodu do Damašku poslal Pán Ananiáše, aby Pavla pokřtil. Ačkoli jsou zážitek u Damašku a návštěva Ananiáše dvě chronologicky oddělené události, přece se vzájemně doplňují. Na jedné straně Pavel velmi silně zdůrazňuje, že jeho apoštolát pochází z Božího pověření. Sám Kristus, jako ostatním apoštolům, tak i jemu dal jedinečné poslání. Proto se i Pavel nazývá apoštolem. Na druhé straně Bůh chtěl, aby se uvnitř církve toto povolání stalo jasným, aby se odstranily všechny pochybnosti. Ananiášovo zprostředkování mělo Pavlovi pomoci pochopit svoje apoštolské poslání ve světle křesťanského společenství. Po zážitku u Damašku se Pavel na určitý čas stáhl do pusté oblasti Arábie a svoje setkání s Pánem, který ho ustanovil za apoštola, promeditoval. Neuběhla dlouhá doba a Pavel začal hlásat Krista v synagogách v Damašku. Jeho kázání popuzovalo Židy, protože namísto povzbuzení v židovství, je mátl svým dokazováním, že Ježíš je Mesiáš. Proto Pavel odešel do Jeruzaléma, aby se setkal s apoštoly.
Ale pro apoštoly byl neznámý, dokonce vyvolával nejistotu, neboť ještě před nějakým časem pronásledoval křesťany. Pavel přece byl svědkem Štěpánova kamenování a souhlasil s jeho smrtí. V této situaci nedůvěry se Pavla ujal Barnabáš. I on, protože se narodil na ostrově Kypr, pocházel z helénského židovství. Přes Barnabáše vstoupil Pavel do kontaktu s apoštoly a do jednoty s jeruzalémským společenstvím křesťanů. Pavlova kázání vyvolávala nepokoje mezi helénisty, kteří ho chtěli zabít. Helénisté byli Židé z diaspory, kteří si přicházeli do Jeruzaléma doplnit studia (jako kdysi Pavel) anebo prostě chtěli navštívit Svaté město. Polemika musela být ostrá. Z jejich strany byl Pavel vnímaný jako zrádce. Proto raději odchází do rodného Tarsu. O tomto období Pavlova života nám Písmo svaté nepodává žádné zprávy. Můžeme předpokládat, že i v těchto končinách Pavel hlásal evangelium. Tam ho někdy okolo roku 43 po Kristu vyhledal Barnabáš a přivedl do Antiochie, kde spolu začali činnost, která se stala začátkem velké Pavlovy mise k pohanům. V Antiochii zůstali rok, hlásali evangelium a v tomto městě poprvé nazvali Kristovy učedníky křesťany. Pro Pavla se Antiochie v Sýrii stala domovem, zázemím a společenstvím, kde začínal a končil svoje misijní cesty.
První misijní cesta
Na první misijní cestu v letech 45-48 po Kristu se Pavel vydal s Barnabášem a vzali i Jana Marka. Prošli ostrov Kypr a města v Malé Asii - Perge, Antiochie v Pisidii, Ikónia, Lystra a Derbe. Hlásali evangelium a pro Krista získávali Židy i pohany. Ze své první misijní cesty se vrátili tou samou cestou, jak přišli: „Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili.“ (Sk 14,21-23) Viděli potřebu ve víře povzbudit společenství křesťanů a ustanovili starší. Úlohou starších bylo bdít nad stádem a rozvíjet víru, kterou do nich vložil Kristus prostřednictvím hlásání apoštolů. První misijní cesta měřila více než 2000 km. Při návratu do domácího společenství křesťanů v Antiochii, Skutky apoštolů uvádějí: „Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům. A zůstali tam s učedníky delší dobu“ (Sk 14,27-28).
Apoštolský sněm v Jeruzalémě
Během Pavlovy a Barnabášovy nepřítomnosti, došlo v Antiochii k neshodám. Přišli křesťané pocházející ze židovství z Judska, kteří se drželi zásady: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy“ (Sk 15,1). Kvůli této situaci se komunita rozštěpila na dva tábory a hrozilo, že pravda Kristova evangelia bude rozdělená. Problém musel být vážný pro křesťany pocházející z pohanství, pro něž mohla být žádost, aby byli obřezaní a zachovávali Mojžíšův zákon, vnímaná ne jako hlásání evangelia, ale jako propaganda proselytismu. Proselyta byl pohan, který přijal židovské náboženství, přijal obřízku a zachovával předpisy Mojžíšova zákona a byl považovaný za rovnoprávného se Židy. Takže hrozilo, že se křesťanství zmenší pouze na umírněné židovství.
Problém byl vážný i pro Antiochii samotnou, kde měli Pavel a Barnabáš autoritu a v počátcích křesťanství to bylo po Jeruzalémě nejdůležitější společenství. V tomto městě poprvé věřící nazvali křesťany. Proto se Pavel a Barnabáš v roku 49 po Kristu rozhodli pro cestu do Jeruzaléma, který je matkou všech církevních společenství, aby tam předložil svou nauku ostatním apoštolům. Církevní společenství v Antiochii a Jeruzalémě byla dvě symbolická společenství. Jedno představovalo církev obřezaných a druhé církev pohanů. Ale nejen to, je nutné pamatovat, že obřezání a následné dodržování Mojžíšova zákona se nedotýkalo jen komunit v Jeruzalémě a v Antiochii, ale celé prvotní církve, vždyť křesťanství se šířilo po celém tehdy známém světě.
Skutky apoštolů uvádějí, že „apoštolové a starší se tedy sešli, aby celou tu věc uvážili“ (Sk 15,6). Pavel a Barnabáš vysvětlili svoje zkušenosti z misijní cesty: „Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly a staršími a vypravovali jim, jak je Bůh ve všem vedl.“ (Sk 15,4) Pavlův postoj potvrdilo vystoupení Petra a Jakuba, kteří ukazují dvě tváře prvotní církve - židovskou a pohanskou. Skutky apoštolů naznačují, že v církvi od počátku existovala nejen jednota, ale i síla otevřeně diskutovat. Závěr jeruzalémského shromáždění vystihují Jakubova slova, která jsou unesením všech apoštolů: „Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu, ale jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou modloslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev.“(Sk 15,19-20)
Usnesení se týkalo čtyř bodů: Neposkvrnit se jedením masa obětovaného modlám (Lv 17,7-9). Tento problém byl delikátní, protože na pohanském trhu bylo možné koupit maso, které bylo předtím obětované modlám. Židé nesměli jíst ani toto maso. Znamenalo by to účast na samotné modloslužbě (porov. 1Kor 8,1-13; 10,14-33). Nekonzumovat krev (podle předpisu v Lv 17,10-14). V židovství vládlo přesvědčení, že v krvi je sídlo života a konzumovat krev znamenalo zmocnit se života. Nekonzumovat maso udušených zvířat je rozvinutím předcházejícího příkazu v Lv 17,13-14, neboť z udušeného zvířete neodešla krev, proto jíst jeho maso znamenalo přijímat i krev. Zdržet se smilstva. Zdá se, že šlo o zákaz manželství mezi pokrevnými a příbuznými (Lv 18,6-23). Určitě nešlo o jediné příkazy, které se kladly na pohanokřesťany. Tato usnesení můžeme spíše vidět jako vzájemné pochopení pohanokřesťanů a židokřesťanů. Šlo hlavně o ty komunity, které byly smíšené, protože v nich žili křesťané ze židovství i z pohanství.
Druhá misijní cesta
Druhá misijní cesta ukazuje, že Pavel si stále uchovával starost o všechny církve. Chtěl být přítomný mezi těmi, které pro Krista získal. To je hlavní důvod jeho další cesty. Chtěl vidět reálný stav, ve kterém se komunity jím založené nacházely: „Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně”(Sk 15,36). Na tuto druhou cestu Pavel odchází ve společnosti Silase a uskutečnila se v letech 50-53 po Kristu. První část druhé misijní cesty byla pravděpodobně velmi rychlá. Pavel a Silas nejprve ponavštěvovali komunity křesťanů, které založili na první misijní cestě, aby je upevnili ve víře. V Lystře Pavel potkal Timoteje, o kterém dostal dobré doporučení od věřících z Lystry a Ikónia. Pavel ho vzal za svého společníka a nyní už spolu v trojici zamířili na nové misijní území do Řecka. Z Troady se přeplavili na evropský kontinent do města Filipy, kde apoštolové získali pro křesťanství Lýdii, prodavačku purpuru. Na nějakou dobu Pavel zůstal v jejím domě. Křesťanská komunita ve Filipech se i později těšila Pavlově oblibě, protože pouze od nich Pavel přijal osobní dary. Potom přišli do Soluně, které je pro nás známé jako rodiště svatých Cyrila a Metoděje. Dál hlásali Kristovo evangelium v Bari, v Aténách a v Soluni.
V Aténách Pavel přišel do konfrontace s pohanským mnohobožstvím, a jak zachycují Skutky apoštolů „když shledal, kolik modlářství je v tomto městě, velmi ho to znepokojovalo.“ (Sk 17,16) Pavel stojí na místě, kde dlouhá staletí před ním přednášeli svoje učení různí filozofové a jejich stoupenci. V Pavlově osobě se na toto místo dostává Kristovo evangelium. Atéňané nepřijali Pavlovu nauku o smrti a zmrtvýchvstání Krista. Někteří hovoří o Pavlově neúspěchu. Ale je úlohou Kristova evangelia za každou cenu přesvědčit o své pravdě a všude triumfovat? Tváří v tvář „moudrosti tohoto světa“ se někdy může zdát, že evangelium selhává, netěší se velké popularitě a nezaplňuje první místa v médiích. Ale to ani není posláním evangelia. Kristovo poselství není žebříčkem popularity. To je hluboké životní přesvědčení, které ovlivňuje životní styl člověka, jeho hodnoty, myšlení a chování. Misionáři odešli z Atén do Korintu, kde Pavel napsal svoje první dva listy, a to věřícím do Soluně. Po roce a půl působení v Korintu (porov. Sk 18,11) se opět vrátili do Antiochie v Sýrii. Na druhé misijní cestě prošli vzdálenost přibližně 5000 km.
Třetí misijní cesta
Třetí misijní cesta se uskutečnila v letech 53-59 po Kristu. Jejím hlavním cílem bylo město Efes, poněvadž v závěru druhé cesty Pavel přislíbil, že se tam vrátí: „Já se k vám vrátím, bude-li Bůh chtít.“ (Sk 18,21) Nevybral si však nejkratší cestu, to znamená po moři, ale vybral se po suchu přes Kilikii do oblastí Galacie a Frýgie, aby navštívil komunity založené během druhé cesty, a aby povzbudil víru učedníků. Efes, díky své poloze, byl v tom čase nejdůležitějším městem Malé Asie. Na konci 1. stol. po Kristu mělo město přibližně 450 - 500 tisíc obyvatelů. Efes byl centrem kultu bohyně Artemis (v římském náboženství uctívaná pod jménem Diana), která tu měla svůj chrám nazývaný Artemision, považovaný za jeden ze sedmi divů světa. Pavel proto musel čelit pohanskému kultu, který tuto bohyni uctíval. V tomto městě apoštol působil asi tři roky. Velký čas věnoval psaní dopisů. V tomto čase napsal dva listy věřícím do Korintu, list věřícím do Galacie (Galaťanům) a list věřícím do Filip. Z Efesu se Pavel vydal směrem do Troady a navštívil hlavní křesťanské společenství ve Filipech, Soluni a v Bari. V těchto makedonských městech se dlouho nezdržel, ale „prošel tamější krajiny, vytrvale povzbuzoval bratry slovem Božím.“ (Sk 20,2) Z Makedonie Pavel přišel do Řecka, přesněji do Korintu, kde napsal list Římanům.
Na konci své třetí misijní cesty se Pavel rozhodl jít do Jeruzaléma. Čekalo ho vězení pro Krista, ale přesto se Pavel utrpení nevyhýbal. Je nádherné číst jeho řeč na rozloučenou v Milétu, kde se před shromážděnými staršími z Efesu modlí za církev (Sk 20,18-38). Je to modlitba i za nás, za naši věrnost a vytrvalost ve víře. Někdy kolem roku 59 po Kristu přišel Pavel do Jeruzaléma. Třetí misijní cesta měla přibližně 6000 km. Spolu se svými společníky zašel za Jakubem, představeným jeruzalémské církve, aby povyprávěl, „co Bůh jeho působením vykonal mezi pohany.“ (Sk 21,19). Při návštěvě Jeruzalémského chrámu ho Židé obvinili z porušování Mojžíšova zákona a ze znesvěcení chrámu, protože zavedl svého společníka, pohana Trofima na nádvoří, kde mohli vstoupit jen Židé.
Pavla zatkli a římští vojáci ho převezli do Césareje Přímořské na břehu Středozemního moře. Pavel se před římským prokurátorem Festem odvolal na svoje římské občanství, odvolal se na právo být vyslechnutý před císařským soudním dvorem. Proto ho okolo roku 60 po Kristu deportovali do Říma. Na plavbě po moři zažil Pavel ztroskotání na ostrově Malta, kde ho pokousala zmije. Skutky apoštolů ukazují, že Pavel je Božím chráněncem, unikl smrti nejen při ztroskotání, ale i při kousnutí hadem. V Římě mohl Pavel bydlet v soukromém domě, ale stále pod vojenskou stráží dva roky jako vězeň. Pavel i zde „zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek“ (Sk 28,31).
Touto informací se končí kniha Skutky apoštolů. Prostřednictvím Pavlovy osoby se Kristovo evangelium dostalo až do srdce tehdejšího impéria, to jest do Říma. Dva roky, které Pavel strávil v Římě, byly naplněné intenzivní apoštolskou činností. Pavel nezapomínal na všeobecné potřeby církví, což potvrzují listy Filemonovi, Kolosanům, a Efesanům. Rekonstrukce Pavlova života během a po skončení římského vězení je téměř nemožná, protože nám chybějí dostupné hodnověrné prameny. Pavel v listu Římanům vzpomíná svůj úmysl hlásat Kristovu blahozvěst ve Španělsku: „Až dokončím tento úkol a řádně jim odevzdám výtěžek sbírky, vydám se do Hispánie a zastavím se u vás.“ (Řím 15,28) Ale chybějí jakékoliv stopy, které by potvrzovaly Pavlův pobyt a popis činnosti ve Španělsku. Pravděpodobně proto se tento jeho záměr neuskutečnil. Někdy v letech 63-64 po Kristu byl Pavel opět v Římě uprostřed pronásledování křesťanů za císaře Nera. Za vlády tohoto císaře (zemřel v roku 68 po Kristu) Pavel obětoval svůj život pro Krista, který se stal jeho odměnou a korunou vítězství. Podle tradice byl stať mečem a pochovaný u Ostijské cesty, kde dnes stojí bazilika zasvěcená tomuto neúnavnému apoštolovi národů.
