Autor: sr. Terezie Eisnerová, OP
Zdroj: © Res Claritatis Monitor | ročník XI.,číslo 22/2014
Datum napsání:
23.11.2014
Ozeáš, prorok - zrada, očišťování na poušti a věrnost
Drama proroka Ozeáše je dramatem Boha, jenž na zradu člověka neodpovídá pouze „ve spravedlnosti a právu", ale především „v něžné lásce, milosrdenství a věrnosti. Mnozí z nás se v životě cítili nebo cítí zrazeni. Ve svých ideálech a představách o všem možném; a v lásce, partnerství a rodině, v přátelství, politice, v reálném životě společnosti i Církve, ve farních nebo řeholních společenstvích. Mnozí se tak pouze necítí, ale zrazeni skutečně jsou. A mnozí žádají pomstu, trest, nápravu… Člověk má touhu po satisfakci. Asi těžko bychom se hrnuli do situací, jež zradu předem nutně implikují. U proroka Ozeáše (Hošey) však takové absurdní jednání vidíme (1,2). Svým dětem - ty ve Starém zákoně byly znamením Božího požehnání a nesly otcovo jméno celými generacemi kmene - dává jména, která by nikdo svévolně svým potomkům nedal (1,4nn), vždyť jména vypovídala o celé osobnosti i určení. Ten, kdo je určil, byl Bůh, a my můžeme tomuto úradku porozumět, když si uvědomíme, že to byla jmény žádaná spravedlnost, jak ji ve své nesmlouvavosti chápe člověk, ale jak ji chápe i Bůh, neboť právě On je svým lidem i jednotlivcem zrazován a je nekonečně spravedlivý.
Zrada
Seřadíme-li Ozeášův příběh chronologicky, musíme začít stvořením - prorokovo drama je přece dramatem Boha: člověk svým příklonem k ďábelskému „nebudu sloužit" Boha zradil. Bůh Stvořitel pak, protože chtěl odpustit a současně činit zadost své spravedlnosti, dal svému sdělení vrchol ve výkupném Vtělení. Všemi věky, v nichž k člověku promlouval, ukazoval cestu: cestu k vrcholu směřující, předznamenávající vrchol, cestu již předem obsahující jeho prvky. Náznaky vtělení Boha, jak je chtěl předvést ve starozákonní době na lidech z masa a krve, můžeme označit jako prorockou liturgii: Bohem oslovení lidé nejen říkali, ale i dělali, „předváděli", co chtěl Bůh sdělit. Existenciální a vskutku drsné předvedení bolesti zrazeného Boha reprezentuje Ozeášův sňatek s prostitutkou.
Žárlivý Bůh
Zrazený Ozeáš šel cestou spravedlnosti Boha, který lidským synům vyměřil trest důsledků dědičného hříchu, s nimiž se všichni potýkáme. Prorok tedy jistě musel pojmenovat povrchnost, proradnost, prospěchářství, modlářství, lživost, pokrytectví, ohlašovat trest a naříkat nad zpustošením. Bůh je Bohem žárlivým a jeho žárlivost je i Ozeášovou žárlivostí. Nespokojí se s chvilkovým návratem, s formálním pokáním a lehkomyslnými sliby. Její plamen je „stravujícím ohněm", je dvojsečným mečem, jenž proniká do morku kostí, kde se rozděluje duše a duch, a vynáší úsudek nad nejvnitřnějšími lidskými hnutími (Žid 4,12). Po mnoha staletích Syn člověka nedlouho před utrpením na kříži, tedy před vrcholem vykoupení, vyčítá: „Chtěl jsem vás shromáždit, ale nechtěli jste…“ (Lk 13,34).
Očišťování na poušti
Trest, důsledek nevěry, by byl pouhou pomstou, kdyby nebyl provázen nápravou. Rozum člověka byl po prvotním hříchu zbaven poznání a vůle síly, člověk je raněn nezřízenou žádostivostí a stal se náchylným ke zlému (svatý Tomáš Akvinský uvádí, že nejzhoubnější je ignorantia, následuje infirmitas, concupiscentia a malitia). Člověk se snaží zlu čelit rozmanitým způsobem. Ozeáš si koupí svou nevěrnou manželku zpět. A Bůh tu svou - svůj lid a duši člověka - vyvede na poušť (2. kapitola). Víme, že nedostatek podnětů, extrémní podnebí, vyprahlost, osamocenost, strach, bezmoc a bezvýchodnost nejsou jen tělesné projevy útrap. Nepromarníme-li takovou příležitost, můžeme z pouště vyjít očištěni a proměněni.
Zasnoubení
Naprostým završením díla zlidštění člověka však poušť být nemůže. Zasnoubit se „ve spravedlnosti a právu" totiž Bohu nestačí a člověka stvořil tak, že to nestačí ani jemu. Bůh se s člověkem snoubí „v něžné lásce a milosrdenství, ve věrnosti, a dává se mu poznat" (srov. 2,21-22). Ozeáš, jeden z nejstarších starozákonních „vidoucích", zahlédl věčnou perspektivu všech tvorů jako symbolu obnoveného světa: jeho ústy Bůh slibuje den, kdy s nimi uzavře smlouvu, stvrdí závazek přátelství, lásky, milosti a věrnosti navždy. Obrazná jména Ozeášových dětí dostanou opačný smysl: z odmítaných se stanou milovanými a přijatými. Co dnes prožíváme jako hloupost, slabost, nezřízenou žádost a sklon ke zlému, od nás Bůh odejme a dá, co je dobré, velmi dobré (srov. 14. kapitola; Gn 1,31). Pro Boží smlouvu věrnosti může každý z nás hříšníků, z nichž se skládá Boží lid Církev, o ní zároveň vyznávat, že je „jedna, svatá, všeobecná, apoštolská"; je taková ve svých prostředcích, ve svém zakladateli a cíli. Právě on, Syn člověka je ten, který si lid i duši ve věrnosti zasnoubil, vzal za manželku a miluje ji jako svoje tělo (srov. Ef 5, 25nn). „Od něho jsou naše plody" (Oz 14,9).
Drama proroka Ozeáše je dramatem Boha, jenž na zradu člověka neodpovídá pouze „ve spravedlnosti a právu", ale především „v něžné lásce, milosrdenství a věrnosti. Mnozí z nás se v životě cítili nebo cítí zrazeni. Ve svých ideálech a představách o všem možném; a v lásce, partnerství a rodině, v přátelství, politice, v reálném životě společnosti i Církve, ve farních nebo řeholních společenstvích. Mnozí se tak pouze necítí, ale zrazeni skutečně jsou. A mnozí žádají pomstu, trest, nápravu… Člověk má touhu po satisfakci. Asi těžko bychom se hrnuli do situací, jež zradu předem nutně implikují. U proroka Ozeáše (Hošey) však takové absurdní jednání vidíme (1,2). Svým dětem - ty ve Starém zákoně byly znamením Božího požehnání a nesly otcovo jméno celými generacemi kmene - dává jména, která by nikdo svévolně svým potomkům nedal (1,4nn), vždyť jména vypovídala o celé osobnosti i určení. Ten, kdo je určil, byl Bůh, a my můžeme tomuto úradku porozumět, když si uvědomíme, že to byla jmény žádaná spravedlnost, jak ji ve své nesmlouvavosti chápe člověk, ale jak ji chápe i Bůh, neboť právě On je svým lidem i jednotlivcem zrazován a je nekonečně spravedlivý.
Zrada
Seřadíme-li Ozeášův příběh chronologicky, musíme začít stvořením - prorokovo drama je přece dramatem Boha: člověk svým příklonem k ďábelskému „nebudu sloužit" Boha zradil. Bůh Stvořitel pak, protože chtěl odpustit a současně činit zadost své spravedlnosti, dal svému sdělení vrchol ve výkupném Vtělení. Všemi věky, v nichž k člověku promlouval, ukazoval cestu: cestu k vrcholu směřující, předznamenávající vrchol, cestu již předem obsahující jeho prvky. Náznaky vtělení Boha, jak je chtěl předvést ve starozákonní době na lidech z masa a krve, můžeme označit jako prorockou liturgii: Bohem oslovení lidé nejen říkali, ale i dělali, „předváděli", co chtěl Bůh sdělit. Existenciální a vskutku drsné předvedení bolesti zrazeného Boha reprezentuje Ozeášův sňatek s prostitutkou.
Žárlivý Bůh
Zrazený Ozeáš šel cestou spravedlnosti Boha, který lidským synům vyměřil trest důsledků dědičného hříchu, s nimiž se všichni potýkáme. Prorok tedy jistě musel pojmenovat povrchnost, proradnost, prospěchářství, modlářství, lživost, pokrytectví, ohlašovat trest a naříkat nad zpustošením. Bůh je Bohem žárlivým a jeho žárlivost je i Ozeášovou žárlivostí. Nespokojí se s chvilkovým návratem, s formálním pokáním a lehkomyslnými sliby. Její plamen je „stravujícím ohněm", je dvojsečným mečem, jenž proniká do morku kostí, kde se rozděluje duše a duch, a vynáší úsudek nad nejvnitřnějšími lidskými hnutími (Žid 4,12). Po mnoha staletích Syn člověka nedlouho před utrpením na kříži, tedy před vrcholem vykoupení, vyčítá: „Chtěl jsem vás shromáždit, ale nechtěli jste…“ (Lk 13,34).
Očišťování na poušti
Trest, důsledek nevěry, by byl pouhou pomstou, kdyby nebyl provázen nápravou. Rozum člověka byl po prvotním hříchu zbaven poznání a vůle síly, člověk je raněn nezřízenou žádostivostí a stal se náchylným ke zlému (svatý Tomáš Akvinský uvádí, že nejzhoubnější je ignorantia, následuje infirmitas, concupiscentia a malitia). Člověk se snaží zlu čelit rozmanitým způsobem. Ozeáš si koupí svou nevěrnou manželku zpět. A Bůh tu svou - svůj lid a duši člověka - vyvede na poušť (2. kapitola). Víme, že nedostatek podnětů, extrémní podnebí, vyprahlost, osamocenost, strach, bezmoc a bezvýchodnost nejsou jen tělesné projevy útrap. Nepromarníme-li takovou příležitost, můžeme z pouště vyjít očištěni a proměněni.
Zasnoubení
Naprostým završením díla zlidštění člověka však poušť být nemůže. Zasnoubit se „ve spravedlnosti a právu" totiž Bohu nestačí a člověka stvořil tak, že to nestačí ani jemu. Bůh se s člověkem snoubí „v něžné lásce a milosrdenství, ve věrnosti, a dává se mu poznat" (srov. 2,21-22). Ozeáš, jeden z nejstarších starozákonních „vidoucích", zahlédl věčnou perspektivu všech tvorů jako symbolu obnoveného světa: jeho ústy Bůh slibuje den, kdy s nimi uzavře smlouvu, stvrdí závazek přátelství, lásky, milosti a věrnosti navždy. Obrazná jména Ozeášových dětí dostanou opačný smysl: z odmítaných se stanou milovanými a přijatými. Co dnes prožíváme jako hloupost, slabost, nezřízenou žádost a sklon ke zlému, od nás Bůh odejme a dá, co je dobré, velmi dobré (srov. 14. kapitola; Gn 1,31). Pro Boží smlouvu věrnosti může každý z nás hříšníků, z nichž se skládá Boží lid Církev, o ní zároveň vyznávat, že je „jedna, svatá, všeobecná, apoštolská"; je taková ve svých prostředcích, ve svém zakladateli a cíli. Právě on, Syn člověka je ten, který si lid i duši ve věrnosti zasnoubil, vzal za manželku a miluje ji jako svoje tělo (srov. Ef 5, 25nn). „Od něho jsou naše plody" (Oz 14,9).
