Autor: Benedictus PP. XVI
Zdroj: © Statio Radiophonica Vaticana | Generální audience
Datum napsání:
14.06.2006
Ondřej, apoštol - protóklitos > první povolaný
Z evangelií jednoznačně vyplývají pokrevní svazky mezi Petrem a Ondřejem, jakož i společné povolání, s nímž se na ně obrátil Ježíš. Čteme tam: „Když se Ježíš ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře, byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí“ (Mt 4, 18-19; Mk 1, 16-17). Ze čtvrtého evangelia vyplývá další důležitá podrobnost: Ondřej byl nejprve žákem Jana Křtitele, což dokazuje, že to byl muž, který hledal, který sdílel očekávání Izraele, který chtěl lépe poznat slovo Pána, důkaz Pánovy přítomnosti. Byl to skutečně muž víry a naděje. Jednoho dne slyšel, jak Jan Křtitel prohlašuje o Ježíšovi, že je „beránek Boží“ (Jan 1, 36), povstal tedy a spolu s jiným nejmenovaným učedníkem následovali Ježíše, Toho, jehož Jan nazval „beránkem Božím“. Evangelista uvádí: „viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho“ (Jan 1, 37-39).
Ondřej se tedy těšil z vzácných chvil důvěrného vztahu s Ježíšem. Vyprávění pokračuje s příznačnou poznámkou: „Jeden ze dvou učedníků, který slyšel Janova slova a šel za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten jako první nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: «Našli jsme Mesiáše, to přeloženo znamená Kristus», a přivedl ho k Ježíšovi“, čímž ihned projevil neobvyklý apoštolský duch. Ondřej byl tedy jako první z apoštolů povolán k tomu, aby následoval Ježíše. Na základě toho jej liturgie byzantské církve poctívá jménem Protóklitos, což právě znamená „první povolaný“. A je jisté, že také díky bratrskému vztahu mezi Petrem a Ondřejem se římská a cařihradská církev cítí zvláštním způsobem provázány. Můj předchůdce Pavel VI. ve snaze zdůraznit tento vztah v roce 1964 vrátil relikvie sv. Ondřeje, jež byly do té doby uchovávány ve vatikánské bazilice, pravoslavnému biskupu metropolitovi z řeckého města Patrasu, kde byl podle tradice apoštol ukřižován.
Evangelijní tradice zvláště připomínají Ondřejovo jméno v jiných třech případech. Prvním je rozmnožení chlebů v Galileji. V tom úryvku to byl právě Ondřej, kdo upozornil Ježíše na přítomnost chlapce, který měl s sebou pět ječných chlebů a dvě ryby - trochu málo, podotkl, pro všechny lidi, kteří se sešli na to místo (srov. Jan 6, 8-9). V tomto případě zasluhuje zmínku Ondřejův realismus: všiml si chlapce, ale uvědomil si také nedostatečné množství jídla. Nicméně Ježíš zařídil, aby stačilo pro všechny lidi, co mu přišli naslouchat. - Druhá zmínka o Ondřeji pochází z Jeruzaléma. Při odchodu z města jeden učedník vybídl Ježíše, aby se ohlédl na mohutné hradby, na nichž stál Chrám. Mistrova odpověď byla překvapivá - řekl, že z těch hradeb nezůstane kámen na kameni. Ondřej společně s Petrem, Jakubem a Janem se ho tedy ptali: „Řekni nám, kdy se to stane a jaké bude znamení, že se to všechno už blíží ke svému konci?“ (Mk 13, 1-4).
V odpovědi na tuhle otázku Ježíš pronesl důležitou řeč o zničení Jeruzaléma a o konci světa a vybídl své učedníky, aby prozíravě četli znamení časů a zůstali stále bdělí. Z té události můžeme odvodit, že se nesmíme obávat klást Ježíši otázky, ale zároveň musíme být ochotni přijmout učení, které nám nabízí. V evangeliích je zaznamenána konečně i třetí Ondřejova iniciativa. Dějištěm je opět Jeruzalém, krátce před umučením. Ke slavení Paschy, vypráví Jan, přišli do svatého města i někteří Řekové, pravděpodobně proselyté nebo bohabojní věřící, aby se klaněli bohu Izraele. Ondřej a Filip, dva apoštolové s řeckými jmény, dělají této malé skupině Řeků tlumočníky a prostředníky u Ježíše. Pánova odpověď na jejich prosbu se jeví, jako tomu bývá často v Janově evangeliu, záhadná, avšak právě tak se ukazuje bohatá významem.
Ježíš říká dvěma učedníkům a skrze ně řeckému světu: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, odumře-li však, přinese hojný užitek. (12, 23-24). Co znamenají tato slova v této souvislosti? Ježíš chce říci: Ano, k setkání mezi mnou a Řeky dojde, nebude to ale prostý rozhovor mezi mnou a několika lidmi, které pohání především zvědavost. Mou smrtí, jež se dá přirovnat zrnku pšenice, nadejde hodina mého oslavení. Z mé smrti na kříži vzejde velká plodnost: „odumřelé pšeničné zrnko“, symbol mne přibitého na kříž, se stane ve vzkříšení chlebem života pro svět, bude světlem pro národy a kultury. Ano, setkání s řeckou duší, s řeckým světem se uskuteční v oné hloubce, na kterou naráží pšeničné zrno, jež do sebe nasává síly země i nebe a stává se chlebem. Jinými slovy, Ježíš předpovídá církev pohanů jako plod své Paschy (Velikonoc).
Velmi starobylé prameny vidí v Ondřejovi nejen tlumočníka několika Řeků v právě zmíněném setkání s Ježíšem, nýbrž ho považují za apoštola Řeků ve dnech po seslání Ducha svatého. Zpravují nás o tom, že po zbytek života byl hlasatelem Ježíše pro řecký svět. Petr z Jeruzaléma přes Antiochii dospěl do Říma, aby tam vykonával všeobecné poslání. Ondřej byl naopak apoštolem řeckého světa - v tomto světle se oba jeví v životě i smrti jako opravdoví bratři; jsou spjati bratrstvím, které se symbolicky projevuje ve zvláštním vztahu římského a cařihradského stolce, opravdu sesterských církví. Pozdější prameny, jak jsem naznačil, vyprávějí o Ondřejově smrti v Patrasu, kdy podstoupil umučení ukřižováním. V tom svrchovaném okamžiku však, podobným způsobem jako bratr Petr, žádal, aby byl přibit na jiný kříž než byl Ježíšův. Je to kříž ve formě velkého X, proto je nazýván „křížem sv. Ondřeje“.
Z evangelií jednoznačně vyplývají pokrevní svazky mezi Petrem a Ondřejem, jakož i společné povolání, s nímž se na ně obrátil Ježíš. Čteme tam: „Když se Ježíš ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře, byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí“ (Mt 4, 18-19; Mk 1, 16-17). Ze čtvrtého evangelia vyplývá další důležitá podrobnost: Ondřej byl nejprve žákem Jana Křtitele, což dokazuje, že to byl muž, který hledal, který sdílel očekávání Izraele, který chtěl lépe poznat slovo Pána, důkaz Pánovy přítomnosti. Byl to skutečně muž víry a naděje. Jednoho dne slyšel, jak Jan Křtitel prohlašuje o Ježíšovi, že je „beránek Boží“ (Jan 1, 36), povstal tedy a spolu s jiným nejmenovaným učedníkem následovali Ježíše, Toho, jehož Jan nazval „beránkem Božím“. Evangelista uvádí: „viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho“ (Jan 1, 37-39).
Ondřej se tedy těšil z vzácných chvil důvěrného vztahu s Ježíšem. Vyprávění pokračuje s příznačnou poznámkou: „Jeden ze dvou učedníků, který slyšel Janova slova a šel za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten jako první nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: «Našli jsme Mesiáše, to přeloženo znamená Kristus», a přivedl ho k Ježíšovi“, čímž ihned projevil neobvyklý apoštolský duch. Ondřej byl tedy jako první z apoštolů povolán k tomu, aby následoval Ježíše. Na základě toho jej liturgie byzantské církve poctívá jménem Protóklitos, což právě znamená „první povolaný“. A je jisté, že také díky bratrskému vztahu mezi Petrem a Ondřejem se římská a cařihradská církev cítí zvláštním způsobem provázány. Můj předchůdce Pavel VI. ve snaze zdůraznit tento vztah v roce 1964 vrátil relikvie sv. Ondřeje, jež byly do té doby uchovávány ve vatikánské bazilice, pravoslavnému biskupu metropolitovi z řeckého města Patrasu, kde byl podle tradice apoštol ukřižován.
Evangelijní tradice zvláště připomínají Ondřejovo jméno v jiných třech případech. Prvním je rozmnožení chlebů v Galileji. V tom úryvku to byl právě Ondřej, kdo upozornil Ježíše na přítomnost chlapce, který měl s sebou pět ječných chlebů a dvě ryby - trochu málo, podotkl, pro všechny lidi, kteří se sešli na to místo (srov. Jan 6, 8-9). V tomto případě zasluhuje zmínku Ondřejův realismus: všiml si chlapce, ale uvědomil si také nedostatečné množství jídla. Nicméně Ježíš zařídil, aby stačilo pro všechny lidi, co mu přišli naslouchat. - Druhá zmínka o Ondřeji pochází z Jeruzaléma. Při odchodu z města jeden učedník vybídl Ježíše, aby se ohlédl na mohutné hradby, na nichž stál Chrám. Mistrova odpověď byla překvapivá - řekl, že z těch hradeb nezůstane kámen na kameni. Ondřej společně s Petrem, Jakubem a Janem se ho tedy ptali: „Řekni nám, kdy se to stane a jaké bude znamení, že se to všechno už blíží ke svému konci?“ (Mk 13, 1-4).
V odpovědi na tuhle otázku Ježíš pronesl důležitou řeč o zničení Jeruzaléma a o konci světa a vybídl své učedníky, aby prozíravě četli znamení časů a zůstali stále bdělí. Z té události můžeme odvodit, že se nesmíme obávat klást Ježíši otázky, ale zároveň musíme být ochotni přijmout učení, které nám nabízí. V evangeliích je zaznamenána konečně i třetí Ondřejova iniciativa. Dějištěm je opět Jeruzalém, krátce před umučením. Ke slavení Paschy, vypráví Jan, přišli do svatého města i někteří Řekové, pravděpodobně proselyté nebo bohabojní věřící, aby se klaněli bohu Izraele. Ondřej a Filip, dva apoštolové s řeckými jmény, dělají této malé skupině Řeků tlumočníky a prostředníky u Ježíše. Pánova odpověď na jejich prosbu se jeví, jako tomu bývá často v Janově evangeliu, záhadná, avšak právě tak se ukazuje bohatá významem.
Ježíš říká dvěma učedníkům a skrze ně řeckému světu: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, odumře-li však, přinese hojný užitek. (12, 23-24). Co znamenají tato slova v této souvislosti? Ježíš chce říci: Ano, k setkání mezi mnou a Řeky dojde, nebude to ale prostý rozhovor mezi mnou a několika lidmi, které pohání především zvědavost. Mou smrtí, jež se dá přirovnat zrnku pšenice, nadejde hodina mého oslavení. Z mé smrti na kříži vzejde velká plodnost: „odumřelé pšeničné zrnko“, symbol mne přibitého na kříž, se stane ve vzkříšení chlebem života pro svět, bude světlem pro národy a kultury. Ano, setkání s řeckou duší, s řeckým světem se uskuteční v oné hloubce, na kterou naráží pšeničné zrno, jež do sebe nasává síly země i nebe a stává se chlebem. Jinými slovy, Ježíš předpovídá církev pohanů jako plod své Paschy (Velikonoc).
Velmi starobylé prameny vidí v Ondřejovi nejen tlumočníka několika Řeků v právě zmíněném setkání s Ježíšem, nýbrž ho považují za apoštola Řeků ve dnech po seslání Ducha svatého. Zpravují nás o tom, že po zbytek života byl hlasatelem Ježíše pro řecký svět. Petr z Jeruzaléma přes Antiochii dospěl do Říma, aby tam vykonával všeobecné poslání. Ondřej byl naopak apoštolem řeckého světa - v tomto světle se oba jeví v životě i smrti jako opravdoví bratři; jsou spjati bratrstvím, které se symbolicky projevuje ve zvláštním vztahu římského a cařihradského stolce, opravdu sesterských církví. Pozdější prameny, jak jsem naznačil, vyprávějí o Ondřejově smrti v Patrasu, kdy podstoupil umučení ukřižováním. V tom svrchovaném okamžiku však, podobným způsobem jako bratr Petr, žádal, aby byl přibit na jiný kříž než byl Ježíšův. Je to kříž ve formě velkého X, proto je nazýván „křížem sv. Ondřeje“.