Autor: P. Michal Krovina, OP
Zdroj: © Časopis Ruženec, č. 3/2015, s. 22-25 | Dominikánske mariánske centrum | Košice
Český překlad: Anežka Hamplová » Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
03.03.2015
Evangelista Lukáš vzpomíná v třinácté kapitole svého evangelia ženu, přičemž neudává její skutečné jméno. Nazývá ji jednoduše, podle jejího tělesného stavu, - ohnutá žena.
Ježíš učil v sobotu v jedné synagoze. Právě tam byla žena už osmnáct let posedlá duchem způsobujícím nemoc: byla celá ohnutá a vůbec se nemohla napřímit. Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci"; a vložil na ni ruce. Okamžitě se narovnala a velebila Boha. Představený synagogy však těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu; řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat. V ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!" Pán mu však odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit? A tato žena je přece Abrahámova dcera a satan ji měl spoutanou plných osmnáct let; ta neměla být osvobozena od toho pouta v den sobotní?" Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad všemi podivuhodnými činy, které on dělal » Lk 13, 10-17.
Tato ohnutá žena je podle Pána Ježíše Abrahámovou dcerou. Pán Ježíš tím vyzdvihuje jednu velmi důležitou skutečnost: Je to věřící Izraelitka. Patří ke společenství věřících Izraelitů, a proto jí právem patří přívlastek, že je Abrahámovou dcerou, čili dcerou praotce všech věřících. Pán Ježíš říká, že její nezáviděníhodný stav je dílem Božího protivníka - ďábla. Ďábel ji „svázal“ na dlouhých osmnáct roků. Protože žena patří k Abrahámovu potomstvu, samozřejmě ji potkáváme v místě shromáždění věřících Izraelitů, - v synagoze. To svědčí o nevšedním zájmu této ženy o místo bohoslužebného a modlitebního shromáždění. Synagoga byla a je místem shromáždění a modliteb nejen mužů, ale i žen.
Ženy, které tam přicházely, byly především ty, jimž zdraví dovolovalo přijít a setrvat na bohoslužbě. Poněvadž byla tato žena ohnutá, určitě toho moc neviděla. Pravděpodobně však mnohem pozorněji poslouchala Boží slovo a promluvu ke shromážděným věřícím. To je skutečnost, kterou se i my můžeme od ní učit. Dnes mnozí lidé pokládají za velké plus, jestliže se nemodlí a nechodí na bohoslužby. Další skutečnost, na kterou nás chce její osobní životní příběh upozornit, je to, že setkání s Bohem a se společenstvím věřících lidí v chrámových prostorách, v kostelích a v kaplích jsou velmi důležitá.
My je často vnímáme jako velice nudná a nezajímavá. Pokud si ve vztahu k bohoslužbám zachováme věrnost a pravidelnost, můžeme i my zažít duchovní zázrak, že začneme vnímat skutečnosti, kterých jsme si předtím vůbec nevšímali. Žena byla ohnutá. Takto krátce a depresivně je vyjádřený její dlouhotrvající stav. Každá choroba má i svoje duchovní pozadí. Pán Ježíš viděl, kde je příčina její nemoci. Určil i diagnózu: satan ji svázal. Muselo to být pro ni hrozné, zejména na začátku. Vždyť se tomu určitě vzpírala a dlouho si nemohla zvyknout na svůj ponižující stav. Přece ženě nikdy není lhostejné, jak vypadá. Čím víc je žena tělesně zdeformovaná, tím více se trápí. Dlouhotrvající stav ji může přivést až k vnitřní zatrpklosti. Takovéto psychické rozpoložení má pak ještě větší vliv na tělesnou stránku člověka.
Ale nehledě k tomu se zdá, že tato žena není deprimovaná svým životním stavem, protože přes svůj zdravotní stav přichází do synagogy. Poslouchá Boží slovo a tvoří společenství spolu s ostatními věřícími Izraelity. Anebo tam jde proto, aby se dala uzdravit? Nic takového nám není známé. Snad v to v koutku duše doufala, anebo se už možná za osmnáct roků svého života s tím smířila. Pán Ježíš v jejím stavu viděl prsty Božího protivníka. Přece Bůh stvořil člověka tak, aby mohl hledět jak na zářivé slunko, tak na hvězdnou oblohu. Pán Ježíš si v synagoze této ženy všímá a oslovuje ji. Pro rabína či jakoukoliv duchovní autoritu jeho doby, bylo nemyslitelné, aby někdo na veřejnosti rozmlouval se ženou. Ale Pán Ježíš ji dokonce staví doprostřed shromáždění. Říká jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci!“ (Lk 13, 12). Nejprve čeká na její víru a poslušnost. Tím uzdravuje jejího ducha a potom i její tělo. Nejprve je nutné odstranit příčinu nemoci a potom její následky.
Žena poslechla Pána Ježíše a narovnala se. A co se stalo potom? Začala oslavovat Boha. Vždyť je to pravá Abrahámova dcera, čili věřící Izraelitka. Určitě i mnozí jiní Izraelité oslavovali Boha za to, že se žena mohla narovnat. Samozřejmě našli se i tací lidé, kteří se nad počínáním Pána Ježíše začali pohoršovat. Ale žena se nenechává znechutit. Je to její zážitek, který je tak intenzívní, že převyšuje bolest celých osmnácti roků jejího života. My bychom možná očekávali, že všichni lidé v synagoze budou překypovat nadšením a s radostí začnou oslavovat Boha. Avšak nestalo se tak. V tomto případě se představený synagogy nechal naplnit hněvem na Ježíše za to, že se to stalo právě v sobotu.
A jeho přítěžkem zbabělosti je, že přímo nenapadl Pána Ježíše ani ženu, ale obrátil se ke shromáždění a začal ho napomínat: „Je šest dní, kdy se má pracovat - v ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!“ (Lk 13,14). Představený v synagoze sice kárá celé shromáždění, ale myslí přitom na Pána Ježíše. Jde na to oklikou. Ve zdánlivé horlivosti pro Boží zákon se míchá do oslavy Boha, která už v synagoze začala. Vždy se najdou takoví lidé, kteří jsou nespokojení s tím, co Pán Ježíš dělá. Tuto nespokojenost někdy kryjí pláštěm horlivosti pro Boží věci. A my se můžeme zamyslet nad formami zbožnosti, které spíše zesměšňují Pána Boha namísto toho, aby ho oslavovali. Pán Ježíš velmi jasnozřivě postřehl tento navenek „zbožný“ podvod.
Zareagoval na něho a nejednal v rukavičkách. Představeného synagogy nazval přímo pokrytcem a upozornil ho na rozpor mezi jeho vlastním životem a slovy, která právě řekl: „Ano, máte tak dobré srdce, že se laskavě chováte i ke svým zvířatům, ale jste tvrdí vůči této ženě.“ „Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit?“ (Lk 13,15). „Zvířata odvazujete a napájíte, aby nebyla žíznivá, ale tuto sestru byste nechali bez mrknutí oka dalších osmnáct roků svázanou a žíznivou. Zvíře nesmí trpět ani den, a ona podle vás může trpět celý život. Vy odvazujete zvířata, a já jsem neměl uzdravit Božím protivníkem spoutaného člověka? Jestliže se nazýváš Abrahámovým synem, jak to, že nemáš soucitné srdce pro svou trpící sestru?“
„Představený synagogy a Ježíšovi protivníci se velmi zastyděli, a lid se radoval ze všech slavných Božích skutků.“ Jak bychom se chovali my, pokud bychom tehdy byli v té synagoze? Evangelijní příběh o ohnuté ženě má však i mnohem hlubší rozměr. Všichni se setkáváme s duchovní mocí, která se nás snaží znetvořit a pokřivit v nás Boží obraz. Příběh o ohnuté ženě nám říká o její silné touze po spáse. I zloba Božího protivníka nakonec může posloužit k Boží oslavě. I v našem životě můžou přijít okamžiky, které mohou upravit každou vnitřní deformaci, rozčarování a zármutek. Prožité utrpení nás může „posunout“ blíž k Bohu, anebo při něm můžeme jednoduše zatrpknout.
Příběh této biblické ženy nám připomíná, že důvěřujeme-li Bohu a jsme-li ve společenství věřících lidí, kteří se nám snaží pomáhat, nemusíme pod vlivem prožitého utrpení nutně zatrpknout. Nemusí se to stát ani tehdy, jestliže se k našemu trápení přidruží ještě i stáří. Jestliže se okolnosti vůbec nemění, můžeme se změnit my. Odevzdanost do Boží vůle a přijímání všeho, co nám život přináší ve víře, že pokud to nazpět v pokoře odevzdáme Bohu, nás nemusí deptat, ale naopak posilovat. Konec konců dokážeme-li to, je to ještě větší zázrak než ten, který se stal v sobotu v synagoze. Důvěra v Boží pomoc a ochranu je to největší a nejsilnější, s čím se můžeme v životě potkat, neboť tato zkušenost nás nese životem napříč všem navenek nepřekonatelným překážkám.
Ježíš učil v sobotu v jedné synagoze. Právě tam byla žena už osmnáct let posedlá duchem způsobujícím nemoc: byla celá ohnutá a vůbec se nemohla napřímit. Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci"; a vložil na ni ruce. Okamžitě se narovnala a velebila Boha. Představený synagogy však těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu; řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat. V ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!" Pán mu však odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit? A tato žena je přece Abrahámova dcera a satan ji měl spoutanou plných osmnáct let; ta neměla být osvobozena od toho pouta v den sobotní?" Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad všemi podivuhodnými činy, které on dělal » Lk 13, 10-17.
Tato ohnutá žena je podle Pána Ježíše Abrahámovou dcerou. Pán Ježíš tím vyzdvihuje jednu velmi důležitou skutečnost: Je to věřící Izraelitka. Patří ke společenství věřících Izraelitů, a proto jí právem patří přívlastek, že je Abrahámovou dcerou, čili dcerou praotce všech věřících. Pán Ježíš říká, že její nezáviděníhodný stav je dílem Božího protivníka - ďábla. Ďábel ji „svázal“ na dlouhých osmnáct roků. Protože žena patří k Abrahámovu potomstvu, samozřejmě ji potkáváme v místě shromáždění věřících Izraelitů, - v synagoze. To svědčí o nevšedním zájmu této ženy o místo bohoslužebného a modlitebního shromáždění. Synagoga byla a je místem shromáždění a modliteb nejen mužů, ale i žen.
Ženy, které tam přicházely, byly především ty, jimž zdraví dovolovalo přijít a setrvat na bohoslužbě. Poněvadž byla tato žena ohnutá, určitě toho moc neviděla. Pravděpodobně však mnohem pozorněji poslouchala Boží slovo a promluvu ke shromážděným věřícím. To je skutečnost, kterou se i my můžeme od ní učit. Dnes mnozí lidé pokládají za velké plus, jestliže se nemodlí a nechodí na bohoslužby. Další skutečnost, na kterou nás chce její osobní životní příběh upozornit, je to, že setkání s Bohem a se společenstvím věřících lidí v chrámových prostorách, v kostelích a v kaplích jsou velmi důležitá.
My je často vnímáme jako velice nudná a nezajímavá. Pokud si ve vztahu k bohoslužbám zachováme věrnost a pravidelnost, můžeme i my zažít duchovní zázrak, že začneme vnímat skutečnosti, kterých jsme si předtím vůbec nevšímali. Žena byla ohnutá. Takto krátce a depresivně je vyjádřený její dlouhotrvající stav. Každá choroba má i svoje duchovní pozadí. Pán Ježíš viděl, kde je příčina její nemoci. Určil i diagnózu: satan ji svázal. Muselo to být pro ni hrozné, zejména na začátku. Vždyť se tomu určitě vzpírala a dlouho si nemohla zvyknout na svůj ponižující stav. Přece ženě nikdy není lhostejné, jak vypadá. Čím víc je žena tělesně zdeformovaná, tím více se trápí. Dlouhotrvající stav ji může přivést až k vnitřní zatrpklosti. Takovéto psychické rozpoložení má pak ještě větší vliv na tělesnou stránku člověka.
Ale nehledě k tomu se zdá, že tato žena není deprimovaná svým životním stavem, protože přes svůj zdravotní stav přichází do synagogy. Poslouchá Boží slovo a tvoří společenství spolu s ostatními věřícími Izraelity. Anebo tam jde proto, aby se dala uzdravit? Nic takového nám není známé. Snad v to v koutku duše doufala, anebo se už možná za osmnáct roků svého života s tím smířila. Pán Ježíš v jejím stavu viděl prsty Božího protivníka. Přece Bůh stvořil člověka tak, aby mohl hledět jak na zářivé slunko, tak na hvězdnou oblohu. Pán Ježíš si v synagoze této ženy všímá a oslovuje ji. Pro rabína či jakoukoliv duchovní autoritu jeho doby, bylo nemyslitelné, aby někdo na veřejnosti rozmlouval se ženou. Ale Pán Ježíš ji dokonce staví doprostřed shromáždění. Říká jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci!“ (Lk 13, 12). Nejprve čeká na její víru a poslušnost. Tím uzdravuje jejího ducha a potom i její tělo. Nejprve je nutné odstranit příčinu nemoci a potom její následky.
Žena poslechla Pána Ježíše a narovnala se. A co se stalo potom? Začala oslavovat Boha. Vždyť je to pravá Abrahámova dcera, čili věřící Izraelitka. Určitě i mnozí jiní Izraelité oslavovali Boha za to, že se žena mohla narovnat. Samozřejmě našli se i tací lidé, kteří se nad počínáním Pána Ježíše začali pohoršovat. Ale žena se nenechává znechutit. Je to její zážitek, který je tak intenzívní, že převyšuje bolest celých osmnácti roků jejího života. My bychom možná očekávali, že všichni lidé v synagoze budou překypovat nadšením a s radostí začnou oslavovat Boha. Avšak nestalo se tak. V tomto případě se představený synagogy nechal naplnit hněvem na Ježíše za to, že se to stalo právě v sobotu.
A jeho přítěžkem zbabělosti je, že přímo nenapadl Pána Ježíše ani ženu, ale obrátil se ke shromáždění a začal ho napomínat: „Je šest dní, kdy se má pracovat - v ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!“ (Lk 13,14). Představený v synagoze sice kárá celé shromáždění, ale myslí přitom na Pána Ježíše. Jde na to oklikou. Ve zdánlivé horlivosti pro Boží zákon se míchá do oslavy Boha, která už v synagoze začala. Vždy se najdou takoví lidé, kteří jsou nespokojení s tím, co Pán Ježíš dělá. Tuto nespokojenost někdy kryjí pláštěm horlivosti pro Boží věci. A my se můžeme zamyslet nad formami zbožnosti, které spíše zesměšňují Pána Boha namísto toho, aby ho oslavovali. Pán Ježíš velmi jasnozřivě postřehl tento navenek „zbožný“ podvod.
Zareagoval na něho a nejednal v rukavičkách. Představeného synagogy nazval přímo pokrytcem a upozornil ho na rozpor mezi jeho vlastním životem a slovy, která právě řekl: „Ano, máte tak dobré srdce, že se laskavě chováte i ke svým zvířatům, ale jste tvrdí vůči této ženě.“ „Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit?“ (Lk 13,15). „Zvířata odvazujete a napájíte, aby nebyla žíznivá, ale tuto sestru byste nechali bez mrknutí oka dalších osmnáct roků svázanou a žíznivou. Zvíře nesmí trpět ani den, a ona podle vás může trpět celý život. Vy odvazujete zvířata, a já jsem neměl uzdravit Božím protivníkem spoutaného člověka? Jestliže se nazýváš Abrahámovým synem, jak to, že nemáš soucitné srdce pro svou trpící sestru?“
„Představený synagogy a Ježíšovi protivníci se velmi zastyděli, a lid se radoval ze všech slavných Božích skutků.“ Jak bychom se chovali my, pokud bychom tehdy byli v té synagoze? Evangelijní příběh o ohnuté ženě má však i mnohem hlubší rozměr. Všichni se setkáváme s duchovní mocí, která se nás snaží znetvořit a pokřivit v nás Boží obraz. Příběh o ohnuté ženě nám říká o její silné touze po spáse. I zloba Božího protivníka nakonec může posloužit k Boží oslavě. I v našem životě můžou přijít okamžiky, které mohou upravit každou vnitřní deformaci, rozčarování a zármutek. Prožité utrpení nás může „posunout“ blíž k Bohu, anebo při něm můžeme jednoduše zatrpknout.
Příběh této biblické ženy nám připomíná, že důvěřujeme-li Bohu a jsme-li ve společenství věřících lidí, kteří se nám snaží pomáhat, nemusíme pod vlivem prožitého utrpení nutně zatrpknout. Nemusí se to stát ani tehdy, jestliže se k našemu trápení přidruží ještě i stáří. Jestliže se okolnosti vůbec nemění, můžeme se změnit my. Odevzdanost do Boží vůle a přijímání všeho, co nám život přináší ve víře, že pokud to nazpět v pokoře odevzdáme Bohu, nás nemusí deptat, ale naopak posilovat. Konec konců dokážeme-li to, je to ještě větší zázrak než ten, který se stal v sobotu v synagoze. Důvěra v Boží pomoc a ochranu je to největší a nejsilnější, s čím se můžeme v životě potkat, neboť tato zkušenost nás nese životem napříč všem navenek nepřekonatelným překážkám.
