Autor: P. Michal Krovina, OP
Zdroj: © Časopis Ruženec, č. 2/2016 | Dominikánske mariánske centrum | Košice
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
15.02.2016
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme" » Lk 10, 38-42.
Takto popisuje evangelista Lukáš v desáté kapitole svého evangelia Ježíšovu návštěvu u Marty a u její sestry Marie. Z Janova evangelia víme, že Marta a Marie měly bratra Lazara a bydleli ve vesničce Betánie, asi tři kilometry na východ od Jeruzaléma, na jihovýchodním svahu Olivové hory. Dnes na tomto místě leží město Al Eizariya. Hned v úvodu je nutné říct, že Pán Ježíš měl tuto trojici sourozenců velmi rád. Když byl v Jeruzalémě a měl příležitost, rád se u nich zastavil, neboť Betánie byla jenom „na skok“ od Jeruzaléma. Evangelista Lukáš krátce vzpomíná Ježíšovu návštěvu v jejich domě. Evangelista Jan zase v jedenácté kapitole svého evangelia popisuje událost, kdy jejich rodný bratr Lazar zemřel.
O Martě a Marii jsme už možná slyšeli homilii, anebo jsme si přečetli nějakou duchovní úvahu, či zamyšlení. Pravděpodobně jsme se dozvěděli, že Marta byla bezduchá, aktivní a Maria zase vzorně kontemplativní. Avšak krátký evangelijní příběh o dvou sestrách má mnohem hlubší a komplexnější rozměr. Martu a Marii si totiž v jistém smyslu všichni nosíme v sobě. Ale vraťme se k evangelijnímu příběhu. Pán Ježíš přišel do domu Marie, Marty a Lazara, do domu svých přátel, kam rád přicházel a kde se cítil dobře. Byli to lidé, s kterými rád trávil čas v družné debatě, přičemž jim pravděpodobně hovořil i o skutečnostech, které nevyprávěl vždy, všude a každému. Mnohé z toho, co jim vyprávěl jako dobrým přátelům, i podrobně vysvětloval. Byly to chvíle, které naplňovaly Pána Ježíše a jeho přátele dobrou náladou a příjemnou atmosférou.
Jednou přijde Pán Ježíš na návštěvu k Marii, Martě a Lazarovi unavený, hladný a žíznivý. Kdybychom byli na jejich místě, co bychom udělali? Marta se chová jako pohostinná žena, která se snaží obsloužit Pána Ježíše a naplnit jeho fyzické potřeby. Maria si zase sedne k jeho nohám a snaží se zachytit každé Ježíšovo slovo. Posuzujeme-li to ze svých praktických zkušeností, potom vnímáme, že jednání Marty je správné a koneckonců i praktické. Ale nakonec Pán Ježíš Martu napomíná a Marii pochválí. Na první pohled se jeví, že Ježíšův postoj není spravedlivý. Vždyť mohl Marii říct: „Vstaň a jdi pomoct své sestře Martě a až bude všechno připravené, potom si sedneme a budeme si povídat.“
V tomto příběhu Marta prokazuje silné podráždění a hněv. Proč? Vždyť mohla Marii přímo oslovit a nemusela do toho zaangažovat Pána Ježíše. Ježíš jí nakonec poví, že je to právě Marie, která si zvolila správný postoj. „Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ (Lk 10,42). Ale Pán Ježíš nekritizuje Martu za to, že ho obsluhuje. Ježíš vidí do Martina srdce a ví, že se trápí pro mnohé skutečnosti. Problém není v tom, že Marta obsluhuje, ale že se zbytečně trápí pro mnohé věci a reaguje velmi podrážděně. Jako kdyby jí Pán Ježíš chtěl říct: „Marto, ne práce, ale mnoho zbytečných starostí a tvůj hněv tě odděluje od toho, abys mě i ty mohla naslouchat.“ Víme, že nežijeme v dokonalém světě a mnohé skutečnosti nás často velmi dlouho trápí. Určitě měla i Marta svoje starosti tak, jako každý z nás.
Avšak tyto starosti jí překážejí naplno a s užitkem prožít vzácný a požehnaný čas naplněný Ježíšovou osobní přítomností a jeho vysvětlováním toho, co je v životě člověka opravdu důležité. A v konečném důsledku o všech našich starostech ví i náš nebeský Otec. Kromě toho, ačkoli to Marta myslí s Ježíšem dobře, vůbec se nezeptá na jeho potřeby, touhy a přání. Jaksi podvědomě mu určuje to, co je podle ní pro něho dobré. Marta chce uchopit přítomné chvíle do svých rukou a nedává přitom šanci a prostor vzácnému hostu, který zavítal do její domácnosti. Konec konců, Martina práce není úplně nezištná. Víc než o obsluhu Pána Ježíše jí jde o vlastní pověst. O pověst dobré a starostlivé hostitelky. Marii zase Pán Ježíš nechválí za to, že nic nedělá, ale za to, že ihned poznala, že být s Ježíšem je důležitější než cokoliv jiného.
Marie dovolí Pánu Ježíši, aby začal vyprávět a aby řekl všechno to, co jim chce říct. Evangelista Jan popisuje návštěvu Pána Ježíše u Marty a Marie už po smrti jejich bratra Lazara. Janův příběh nám vypráví o tom, jak obě sestry vnímají smrt svého bratra Lazara. Obraz plačících sester - Marie a Marty - je velmi emotivní. Potom se dokonce rozpláče i samotný Pán Ježíš. Obě ženy mají jasno v tom, že by býval Pán Ježíš přišel dřív, Lazar by vůbec nezemřel. Marta je opět tou, která přebírá iniciativu a vyznává svou víru: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ (Jn 11,24-27). Marta věří, že smrt nemá poslední slovo. Na první pohled si všimneme, že reakce Marty a Marie ve vztahu k Pánu Ježíši působí vyčítavě. „Pane, kde jsi byl? Proč jsi zde tehdy nebyl?“ Avšak reakci obou sester můžeme vnímat i jinak. Marta i Marie chtějí nám všem říct: „Pane, pouze s tebou se cítíme bezpečně“.
Jestliže se nad tím zamyslíme a jsme-li upřímní, můžeme konstatovat, že nám takováto víra velmi často chybí. Tento typ důvěry vůči Pánu Bohu se nám jeví jako dětský, naivní a nezralý. Ale právě tato „dětinská“ důvěra vůči Bohu nám může pomáhat právě v těch nejtěžších životních situacích. Pokud jsme si vědomí toho, že je s námi Pán, nemusíme podléhat bezdnému strachu a smutku, protože víme, že jenom s ním se cítíme bezpečně. Příběh dvou novozákonních žen - Marty a Marie - nám ukazuje, že obě „ženy“ v nás, čili oba přístupy k životu, jsou potřebné a důležité pro náš život. Ani samotný horlivý aktivismus, ani samotné zbožné zahloubání se do sebe nám nemůže přinést vnitřní pokoj, harmonii a vnitřní rovnováhu. Pouze harmonické skloubení kontemplace a činnosti a požehnané doplnění a vnitřní „překrývání“ obou důležitých životních postojů přináší věřícímu člověku pravý pokoj, spokojenost, nadšení, entuziasmus a pravou životní radost.
Takto popisuje evangelista Lukáš v desáté kapitole svého evangelia Ježíšovu návštěvu u Marty a u její sestry Marie. Z Janova evangelia víme, že Marta a Marie měly bratra Lazara a bydleli ve vesničce Betánie, asi tři kilometry na východ od Jeruzaléma, na jihovýchodním svahu Olivové hory. Dnes na tomto místě leží město Al Eizariya. Hned v úvodu je nutné říct, že Pán Ježíš měl tuto trojici sourozenců velmi rád. Když byl v Jeruzalémě a měl příležitost, rád se u nich zastavil, neboť Betánie byla jenom „na skok“ od Jeruzaléma. Evangelista Lukáš krátce vzpomíná Ježíšovu návštěvu v jejich domě. Evangelista Jan zase v jedenácté kapitole svého evangelia popisuje událost, kdy jejich rodný bratr Lazar zemřel.
O Martě a Marii jsme už možná slyšeli homilii, anebo jsme si přečetli nějakou duchovní úvahu, či zamyšlení. Pravděpodobně jsme se dozvěděli, že Marta byla bezduchá, aktivní a Maria zase vzorně kontemplativní. Avšak krátký evangelijní příběh o dvou sestrách má mnohem hlubší a komplexnější rozměr. Martu a Marii si totiž v jistém smyslu všichni nosíme v sobě. Ale vraťme se k evangelijnímu příběhu. Pán Ježíš přišel do domu Marie, Marty a Lazara, do domu svých přátel, kam rád přicházel a kde se cítil dobře. Byli to lidé, s kterými rád trávil čas v družné debatě, přičemž jim pravděpodobně hovořil i o skutečnostech, které nevyprávěl vždy, všude a každému. Mnohé z toho, co jim vyprávěl jako dobrým přátelům, i podrobně vysvětloval. Byly to chvíle, které naplňovaly Pána Ježíše a jeho přátele dobrou náladou a příjemnou atmosférou.
Jednou přijde Pán Ježíš na návštěvu k Marii, Martě a Lazarovi unavený, hladný a žíznivý. Kdybychom byli na jejich místě, co bychom udělali? Marta se chová jako pohostinná žena, která se snaží obsloužit Pána Ježíše a naplnit jeho fyzické potřeby. Maria si zase sedne k jeho nohám a snaží se zachytit každé Ježíšovo slovo. Posuzujeme-li to ze svých praktických zkušeností, potom vnímáme, že jednání Marty je správné a koneckonců i praktické. Ale nakonec Pán Ježíš Martu napomíná a Marii pochválí. Na první pohled se jeví, že Ježíšův postoj není spravedlivý. Vždyť mohl Marii říct: „Vstaň a jdi pomoct své sestře Martě a až bude všechno připravené, potom si sedneme a budeme si povídat.“
V tomto příběhu Marta prokazuje silné podráždění a hněv. Proč? Vždyť mohla Marii přímo oslovit a nemusela do toho zaangažovat Pána Ježíše. Ježíš jí nakonec poví, že je to právě Marie, která si zvolila správný postoj. „Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ (Lk 10,42). Ale Pán Ježíš nekritizuje Martu za to, že ho obsluhuje. Ježíš vidí do Martina srdce a ví, že se trápí pro mnohé skutečnosti. Problém není v tom, že Marta obsluhuje, ale že se zbytečně trápí pro mnohé věci a reaguje velmi podrážděně. Jako kdyby jí Pán Ježíš chtěl říct: „Marto, ne práce, ale mnoho zbytečných starostí a tvůj hněv tě odděluje od toho, abys mě i ty mohla naslouchat.“ Víme, že nežijeme v dokonalém světě a mnohé skutečnosti nás často velmi dlouho trápí. Určitě měla i Marta svoje starosti tak, jako každý z nás.
Avšak tyto starosti jí překážejí naplno a s užitkem prožít vzácný a požehnaný čas naplněný Ježíšovou osobní přítomností a jeho vysvětlováním toho, co je v životě člověka opravdu důležité. A v konečném důsledku o všech našich starostech ví i náš nebeský Otec. Kromě toho, ačkoli to Marta myslí s Ježíšem dobře, vůbec se nezeptá na jeho potřeby, touhy a přání. Jaksi podvědomě mu určuje to, co je podle ní pro něho dobré. Marta chce uchopit přítomné chvíle do svých rukou a nedává přitom šanci a prostor vzácnému hostu, který zavítal do její domácnosti. Konec konců, Martina práce není úplně nezištná. Víc než o obsluhu Pána Ježíše jí jde o vlastní pověst. O pověst dobré a starostlivé hostitelky. Marii zase Pán Ježíš nechválí za to, že nic nedělá, ale za to, že ihned poznala, že být s Ježíšem je důležitější než cokoliv jiného.
Marie dovolí Pánu Ježíši, aby začal vyprávět a aby řekl všechno to, co jim chce říct. Evangelista Jan popisuje návštěvu Pána Ježíše u Marty a Marie už po smrti jejich bratra Lazara. Janův příběh nám vypráví o tom, jak obě sestry vnímají smrt svého bratra Lazara. Obraz plačících sester - Marie a Marty - je velmi emotivní. Potom se dokonce rozpláče i samotný Pán Ježíš. Obě ženy mají jasno v tom, že by býval Pán Ježíš přišel dřív, Lazar by vůbec nezemřel. Marta je opět tou, která přebírá iniciativu a vyznává svou víru: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ (Jn 11,24-27). Marta věří, že smrt nemá poslední slovo. Na první pohled si všimneme, že reakce Marty a Marie ve vztahu k Pánu Ježíši působí vyčítavě. „Pane, kde jsi byl? Proč jsi zde tehdy nebyl?“ Avšak reakci obou sester můžeme vnímat i jinak. Marta i Marie chtějí nám všem říct: „Pane, pouze s tebou se cítíme bezpečně“.
Jestliže se nad tím zamyslíme a jsme-li upřímní, můžeme konstatovat, že nám takováto víra velmi často chybí. Tento typ důvěry vůči Pánu Bohu se nám jeví jako dětský, naivní a nezralý. Ale právě tato „dětinská“ důvěra vůči Bohu nám může pomáhat právě v těch nejtěžších životních situacích. Pokud jsme si vědomí toho, že je s námi Pán, nemusíme podléhat bezdnému strachu a smutku, protože víme, že jenom s ním se cítíme bezpečně. Příběh dvou novozákonních žen - Marty a Marie - nám ukazuje, že obě „ženy“ v nás, čili oba přístupy k životu, jsou potřebné a důležité pro náš život. Ani samotný horlivý aktivismus, ani samotné zbožné zahloubání se do sebe nám nemůže přinést vnitřní pokoj, harmonii a vnitřní rovnováhu. Pouze harmonické skloubení kontemplace a činnosti a požehnané doplnění a vnitřní „překrývání“ obou důležitých životních postojů přináší věřícímu člověku pravý pokoj, spokojenost, nadšení, entuziasmus a pravou životní radost.
