Autor: P. Michal Krovina, OP
Zdroj: © Časopis Ruženec, č. 5/2014 | Dominikánske mariánske centrum | Košice
Český překlad: Marie Kelblerová | Dioecesis Brunensis
Datum napsání:
21.05.2014
Maria z Nazareta, Matka Ježíše Krista
Bohu velmi záleží na tom, aby lidský příběh jeho Syna byl příběhem Ježíše Krista z Nazaretu. Boží Duch měl zájem na tom, aby byl Ježíš začleněn do Davidova pokolení.
Svatý Pavel nám v listě Galaťanům připomíná, že když přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod zákonem. Bůh se postaral o to, aby se Josef z Davidova rodu dostal do Nazaretu a seznámil se s dívkou, s níž se také zasnoubil, a která podle všeho pocházela taktéž z Davidova rodu. I když svatý Josef nebyl Ježíšovým biologickým otcem, přece jen měl s Ním pokrevní souvislost prostřednictvím Panny Marie jako muž z Davidova pokolení. Izrael už dávno očekával narození Mesiáše. Jen představy o Něm byly rozdílné. Uvažovalo se, jaká budou znamení Jeho příchodu. V Písmu svatém se ale dočetli jen tolik: „Hle, panna počne a porodí syna“ (Iz 7, 14). Ježíš Kristus se stal člověkem tak, jako každý z nás. Už jsme zmiňovali, že v Nazaretu bydlela Panna, která se zamilovala a zasnoubila, když k ní přišel muž z Davidova rodu. Tento muž se jmenoval Josef a také on hledal šlechetnou pracovitou dívku.
V jedné z uliček malého venkovského městečka je malá tesařská dílna, ve které mladý muž vyrábí stoly, otěže i pluhy pro celé široké okolí. Kromě toho ovládá všechny tesařské práce potřebné při stavbě domů. Pracuje tvrdě, ale vždycky svědomitě. Znají ho mnozí a také on zná dobře nejednoho člověka. Jedno obydlí je mu obzvlášť drahé. Bydlí v něm dívka, která není bohatá, ale v jejích žilách koluje královská krev. Také ona je pracovitá; připravuje jídlo, peče chléb, tká látky. Navečer chodí s jinými děvčaty k místní studni pro vodu. Když jsou dívky spolu, rády zpívají ke slávě Boží, ale i jiné písně o kráse své vlasti. Dívka je mimořádně hezká, inteligentní a ušlechtilá. A právě do ní se tesař Josef zamiloval. Jeho práce mu šla vždycky lépe, když na ni pomyslel. Také Maria byla šťastná, když se s Josefem setkala a hovořili spolu o svých plánech do budoucna. Asi takhle to všechno začalo.
Náš Bůh svěřil svého Syna dvěma mladým zamilovaným a zasnoubeným lidem. Nebál se svěřit jim Jej. Oba mladí byli krásní nejen tělesně, ale především vnitřně. Kromě zamilovanosti měli otevřená srdce pro velké a vznešené ideály. Jako potomstvo krále Davida si byli vědomi toho, že jsou nositeli naděje celého izraelského národa. Nebyli to jen obyčejní snoubenci, kteří myslí jen jeden na druhého. Josef byl muž spravedlivý a Maria měla duši, která se zajímala o věčné Boží úmysly. Oba byli hluboce zakotveni v Božím slově a patřili k „tichým“ v Izraeli, kteří toužebně očekávali spásu svého národa. Velká naděje na příchod Mesiáše se jich velmi hluboce dotýkala. Kdy to bude a jak se to stane? Také oni dva byli, samozřejmě, lidmi své doby. Měli své náboženské představy, navštěvovali místní synagogu a účastnili se náboženského života místních Izraelitů.
V modlitbě zápasili o světlo víry do každého nového dne. Zásnuby jsou velmi pěkné období v životě člověka, ale pouze tehdy, vede-li k hlubšímu poznávání skutečného poslání člověka na zemi. Svědomí obou snoubenců byla formována Božími zákony. Maria možná hluboko ve svém srdci zatoužila stát se matkou slíbeného Mesiáše. Bez této vnitřní touhy a jisté přípravy by pravděpodobně nebyla schopna přijmout a pochopit tajemnou návštěvu Božího posla. Až jednou… Jednoho dne, nevíme, zda to bylo ve dne nebo v noci, Maria přijala vzácnou návštěvu. Boží posel ji pozdravil, označil ji ženou a řekl jí, že počne a porodí Božího Syna. Maria si uvědomuje, že všemu zcela nerozumí, ale nakonec zareaguje: „Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1, 38). Jakoby Maria chtěla říci: „Ty víš, co se skrývá v mém srdci. Ty znáš každé jeho zákoutí.“
Pokud by Boží posel něco žádal od nás, buď bychom ho ignorovali, anebo mu protiřečili, nebo bychom se s ním přeli, přinejlepším bychom odpověděli: „Budu se snažit, s pomocí Boží udělám, co je v mých silách. Udělám, co budu moci a umět.“ Ale Maria je připravena a jasně prohlašuje, že je Pánovou služebnicí. Maria tím vlastně říká: „Chci, aby se Boží dílo uskutečnilo i skrze mne. Jsem připravena vzít na sebe tuto roli.“ Mariina poslušnost a oddanost výstižně dokazuje, že Bůh si vybral velmi dobře. Nemusel zápasit o její poslušnost. Mohl začít konat své dílo bez nejmenšího Mariina odporu. Naše křesťanská cesta víry bude vždy záviset na tom, zda budeme ochotni jít cestou Panny Marie a důvěřovat Bohu tak, jak to dokázala ona. Když Maria přijala Boží nabídku, ani si nejdřív neuvědomovala závažnost dopadu na její život. Nemyslela na to, že život se jí tímto rozhodnutím velice zkomplikuje. Ale netrvalo dlouho a zjistila, že se ocitla v nezáviděníhodné situaci.
Potřebovala se někomu svěřit. Ale komu? Pravděpodobně už neměla své rodiče, tudíž těm to říci nemohla. Měl by to vědět také snoubenec Josef. Ale Maria ví, že Josef není naivní. Uvěří jí? Zdá se, že ze začátku neměla dost sil k tomu, aby o tom s Josefem mluvila. Proto se nakonec rozhodla, že půjde navštívit svou příbuznou Alžbětu. Chtěla se s ní poradit, proto spěchala k ní. Když tam přišla, zjistila, že také Alžběta měla tajemnou návštěvu, dokonce věděla i to, co se Marii přihodilo. Mariino rozhodnutí svědčí o jejím zdravém úsudku. Maria zůstala u Alžběty na návštěvě tři měsíce. Pak se vrátila domů. Josef ji už dlouho očekával. Alžběta ji vnitřně posílila, ale stále nebylo jasné, jak se k celé situaci postaví Josef. Maria jej znala jako pravověrného Izraelitu, který byl podřízen Božím zákonům, proto se jí nemůžeme divit, že se bála svěřit mu tuto záležitost.
Věděla, že Josef jí sotva uvěří. Maria cítila, že se za celou záležitost musí intenzivně modlit. Vždyť ona jen odpověděla na Boží nabídku, proto si uvědomovala, že musí Boha poprosit, aby sám zasáhl a Josefovi dal jasně najevo, jak to ve skutečnosti je. Záleželo jí na Josefovi, měla jej skutečně ráda. Věděla, že i on ji má rád a nechtěla, aby se zbytečně trápil. Proto čekala na Boží vyřešení celé situace. Josefa se zpráva o tom, že Maria je v požehnaném stavu, hluboce dotkla. Stěží si dokázal připustit, že Maria by mu byla nevěrná. Ale kdoví, možná je to opravdu tak. Josef byl vnitřně znepokojen. Ale má smysl pro spravedlnost a nechce Marii vystavit potupě. Proto uvažuje, že se s ní tajně rozejde, aby tak ochránil nejen její pověst, ale i bezpečí. V jistém okamžiku se však Bůh dotýká jeho duše… Až po Božím zásahu je Josef schopen a ochoten vzít na sebe zodpovědnost a přijmout Boží rozhodnutí. V očích lidí a před izraelskými zákony se Josef stal Ježíšovým otcem. O Ježíšově narození nám podávají zprávu evangelisté Matouš a Lukáš.
Nejúplnější zprávu o Ježíšově narození má Lukáš. A nejdůvěryhodnější svědkyní Jeho narození je právě Panna Maria. Potomek krále Davida se má narodit v Betlémě, evangelista Lukáš připomíná, že římský císař vydal rozkaz, aby se každý dostavil do svého rodného města, kde se dá zapsat do seznamu občanů Římské říše. Proto se Josef vydává na cestu do Betléma. Putuje do města, z něhož pochází jeho rod. Nevíme, zda Maria někdy před tím viděla Betlém. Ale jde tam ráda, protože je zvědavá na město, ze kterého pochází Josef. Evangelista Lukáš nám připomíná i to, že jejich přijetí v Betlémě nebylo nejpříjemnější. Když přišli do Betléma, Marii se naplnil čas a společně s Josefem hledali místo, kde by je přijali, aby Maria mohla v tichosti a pokoji porodit své dítě. Dostali však jen jakousi zadní místnost, kde žila i domácí zvířata. Bůh to zařídil tak, že malý Ježíš přišel na svět v takovém prostředí, v jakém se tehdy rodilo mnoho dětí chudých lidí.
Lukášova poznámka o tom, že pro ně nebylo místo v hostinci, nám říká nejen o Mariině a Josefově starosti, ale také o tom, že to bylo východisko z nouze. Maria po porodu zavinula svého syna do plenek a uložila Jej do jeslí. Z toho vidíme, že Maria byla mladá, životaschopná žena, která si dovedla poradit a pomoci v mnoha životních situacích. Nedočteme se o ní, že by si stěžovala na Boha nebo na Josefa. Uvědomovala si, že Bůh jí daroval dvě zdravé ruce, zdravý rozum a jasnozřivý úsudek. Bůh tedy opravdu vybral pro svého syna dobrou a schopnou matku. Kromě toho víme, že Ježíš se nám podobal ve všech životních potřebách. To znamená, že nebyl jen zdánlivým, ale skutečným člověkem. Také Ježíš se musel naučit mluvit, chodit, seznamoval se s prostředím, kde žil, učil se poznávat pravdy izraelského náboženství a vyučil se tesařskému řemeslu, aby si mohl vydělat na vlastní živobytí.
Josef s Marií spolu vytvořili krásnou manželskou dvojici, která si ve všem pomáhala. A co dělala Maria potom? Můžeme říci, že do jisté míry to tušíme, ale mnoho skutečností nevíme. Určitě dělala všechno, co jiné ženy v Izraeli v té době. Starala se o domácnost, o rodinu, a spolu s Josefem se podílela na výchově svého Syna. Žádná práce jí nebyla cizí. Ale na druhé straně o mnoha věcech nevíme. Jistě pozorně sledovala svého Syna. Vnímala, cítila, žasla… a zůstávala v mlčenlivosti. Starostlivě pozorovala Ježíšovo chování, aby jí neuniklo ani jedno slovo. Všechna Jeho slova si vkládala hluboko do svého srdce. Stala se jakousi chodící pokladnicí Božího slova. Také proto se v prvotní církvi stala velmi váženou osobou, i když sama nebyla apoštolkou. Apoštolové si jí velice vážili pro její svědectví, která vydávala o Ježíši. To se stalo nadmíru cenným zejména poté, kdy už Pán Ježíš nebyl s nimi.
Podle svědectví jednoho apokryfního evangelia prý zemřela uprostřed apoštolů jedenáct let po ukřižování a zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Tento údaj nemusí být bez historické hodnoty. Ale to, že byla „uprostřed“ apoštolů, dosvědčuje, že si jí opravdu velice vážili. Evangelia se o Marii zmiňují jen stručně. Více mlčí, než mluví. Ale i samotné mlčení o Marii z Nazaretu je velmi výmluvné. Maria nemluví na veřejnosti, nekáže lidem, ale vším tím, co dělá, dokonce i svým mlčením, přitahuje nás blíž k Bohu a zve nás k dosažení takové duchovní úrovně, jaké dosáhla ona sama. Maria je „jen“ Pánovou služebnicí. Nic víc a nic méně. V dějinách spásy zastává nepřehlédnutelné poslání. Evangelia nám Marii neidealizují. Ani ona nevěděla všechno. Také ona občas zaváhala a ptala se Boha, co to znamená. Ale navzdory tomu zůstává jedinečnou, protože v pozadí Boha stále roste a dostává se k Němu blíž a blíž… Stále více se zdokonaluje ve službě Pánu. Ani pro nás není jiná duchovní cesta, než taková, po které kráčela Maria z Nazaretu. Po celý život se od ní stále máme co učit.
Bohu velmi záleží na tom, aby lidský příběh jeho Syna byl příběhem Ježíše Krista z Nazaretu. Boží Duch měl zájem na tom, aby byl Ježíš začleněn do Davidova pokolení.
Svatý Pavel nám v listě Galaťanům připomíná, že když přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod zákonem. Bůh se postaral o to, aby se Josef z Davidova rodu dostal do Nazaretu a seznámil se s dívkou, s níž se také zasnoubil, a která podle všeho pocházela taktéž z Davidova rodu. I když svatý Josef nebyl Ježíšovým biologickým otcem, přece jen měl s Ním pokrevní souvislost prostřednictvím Panny Marie jako muž z Davidova pokolení. Izrael už dávno očekával narození Mesiáše. Jen představy o Něm byly rozdílné. Uvažovalo se, jaká budou znamení Jeho příchodu. V Písmu svatém se ale dočetli jen tolik: „Hle, panna počne a porodí syna“ (Iz 7, 14). Ježíš Kristus se stal člověkem tak, jako každý z nás. Už jsme zmiňovali, že v Nazaretu bydlela Panna, která se zamilovala a zasnoubila, když k ní přišel muž z Davidova rodu. Tento muž se jmenoval Josef a také on hledal šlechetnou pracovitou dívku.
V jedné z uliček malého venkovského městečka je malá tesařská dílna, ve které mladý muž vyrábí stoly, otěže i pluhy pro celé široké okolí. Kromě toho ovládá všechny tesařské práce potřebné při stavbě domů. Pracuje tvrdě, ale vždycky svědomitě. Znají ho mnozí a také on zná dobře nejednoho člověka. Jedno obydlí je mu obzvlášť drahé. Bydlí v něm dívka, která není bohatá, ale v jejích žilách koluje královská krev. Také ona je pracovitá; připravuje jídlo, peče chléb, tká látky. Navečer chodí s jinými děvčaty k místní studni pro vodu. Když jsou dívky spolu, rády zpívají ke slávě Boží, ale i jiné písně o kráse své vlasti. Dívka je mimořádně hezká, inteligentní a ušlechtilá. A právě do ní se tesař Josef zamiloval. Jeho práce mu šla vždycky lépe, když na ni pomyslel. Také Maria byla šťastná, když se s Josefem setkala a hovořili spolu o svých plánech do budoucna. Asi takhle to všechno začalo.
Náš Bůh svěřil svého Syna dvěma mladým zamilovaným a zasnoubeným lidem. Nebál se svěřit jim Jej. Oba mladí byli krásní nejen tělesně, ale především vnitřně. Kromě zamilovanosti měli otevřená srdce pro velké a vznešené ideály. Jako potomstvo krále Davida si byli vědomi toho, že jsou nositeli naděje celého izraelského národa. Nebyli to jen obyčejní snoubenci, kteří myslí jen jeden na druhého. Josef byl muž spravedlivý a Maria měla duši, která se zajímala o věčné Boží úmysly. Oba byli hluboce zakotveni v Božím slově a patřili k „tichým“ v Izraeli, kteří toužebně očekávali spásu svého národa. Velká naděje na příchod Mesiáše se jich velmi hluboce dotýkala. Kdy to bude a jak se to stane? Také oni dva byli, samozřejmě, lidmi své doby. Měli své náboženské představy, navštěvovali místní synagogu a účastnili se náboženského života místních Izraelitů.
V modlitbě zápasili o světlo víry do každého nového dne. Zásnuby jsou velmi pěkné období v životě člověka, ale pouze tehdy, vede-li k hlubšímu poznávání skutečného poslání člověka na zemi. Svědomí obou snoubenců byla formována Božími zákony. Maria možná hluboko ve svém srdci zatoužila stát se matkou slíbeného Mesiáše. Bez této vnitřní touhy a jisté přípravy by pravděpodobně nebyla schopna přijmout a pochopit tajemnou návštěvu Božího posla. Až jednou… Jednoho dne, nevíme, zda to bylo ve dne nebo v noci, Maria přijala vzácnou návštěvu. Boží posel ji pozdravil, označil ji ženou a řekl jí, že počne a porodí Božího Syna. Maria si uvědomuje, že všemu zcela nerozumí, ale nakonec zareaguje: „Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1, 38). Jakoby Maria chtěla říci: „Ty víš, co se skrývá v mém srdci. Ty znáš každé jeho zákoutí.“
Pokud by Boží posel něco žádal od nás, buď bychom ho ignorovali, anebo mu protiřečili, nebo bychom se s ním přeli, přinejlepším bychom odpověděli: „Budu se snažit, s pomocí Boží udělám, co je v mých silách. Udělám, co budu moci a umět.“ Ale Maria je připravena a jasně prohlašuje, že je Pánovou služebnicí. Maria tím vlastně říká: „Chci, aby se Boží dílo uskutečnilo i skrze mne. Jsem připravena vzít na sebe tuto roli.“ Mariina poslušnost a oddanost výstižně dokazuje, že Bůh si vybral velmi dobře. Nemusel zápasit o její poslušnost. Mohl začít konat své dílo bez nejmenšího Mariina odporu. Naše křesťanská cesta víry bude vždy záviset na tom, zda budeme ochotni jít cestou Panny Marie a důvěřovat Bohu tak, jak to dokázala ona. Když Maria přijala Boží nabídku, ani si nejdřív neuvědomovala závažnost dopadu na její život. Nemyslela na to, že život se jí tímto rozhodnutím velice zkomplikuje. Ale netrvalo dlouho a zjistila, že se ocitla v nezáviděníhodné situaci.
Potřebovala se někomu svěřit. Ale komu? Pravděpodobně už neměla své rodiče, tudíž těm to říci nemohla. Měl by to vědět také snoubenec Josef. Ale Maria ví, že Josef není naivní. Uvěří jí? Zdá se, že ze začátku neměla dost sil k tomu, aby o tom s Josefem mluvila. Proto se nakonec rozhodla, že půjde navštívit svou příbuznou Alžbětu. Chtěla se s ní poradit, proto spěchala k ní. Když tam přišla, zjistila, že také Alžběta měla tajemnou návštěvu, dokonce věděla i to, co se Marii přihodilo. Mariino rozhodnutí svědčí o jejím zdravém úsudku. Maria zůstala u Alžběty na návštěvě tři měsíce. Pak se vrátila domů. Josef ji už dlouho očekával. Alžběta ji vnitřně posílila, ale stále nebylo jasné, jak se k celé situaci postaví Josef. Maria jej znala jako pravověrného Izraelitu, který byl podřízen Božím zákonům, proto se jí nemůžeme divit, že se bála svěřit mu tuto záležitost.
Věděla, že Josef jí sotva uvěří. Maria cítila, že se za celou záležitost musí intenzivně modlit. Vždyť ona jen odpověděla na Boží nabídku, proto si uvědomovala, že musí Boha poprosit, aby sám zasáhl a Josefovi dal jasně najevo, jak to ve skutečnosti je. Záleželo jí na Josefovi, měla jej skutečně ráda. Věděla, že i on ji má rád a nechtěla, aby se zbytečně trápil. Proto čekala na Boží vyřešení celé situace. Josefa se zpráva o tom, že Maria je v požehnaném stavu, hluboce dotkla. Stěží si dokázal připustit, že Maria by mu byla nevěrná. Ale kdoví, možná je to opravdu tak. Josef byl vnitřně znepokojen. Ale má smysl pro spravedlnost a nechce Marii vystavit potupě. Proto uvažuje, že se s ní tajně rozejde, aby tak ochránil nejen její pověst, ale i bezpečí. V jistém okamžiku se však Bůh dotýká jeho duše… Až po Božím zásahu je Josef schopen a ochoten vzít na sebe zodpovědnost a přijmout Boží rozhodnutí. V očích lidí a před izraelskými zákony se Josef stal Ježíšovým otcem. O Ježíšově narození nám podávají zprávu evangelisté Matouš a Lukáš.
Nejúplnější zprávu o Ježíšově narození má Lukáš. A nejdůvěryhodnější svědkyní Jeho narození je právě Panna Maria. Potomek krále Davida se má narodit v Betlémě, evangelista Lukáš připomíná, že římský císař vydal rozkaz, aby se každý dostavil do svého rodného města, kde se dá zapsat do seznamu občanů Římské říše. Proto se Josef vydává na cestu do Betléma. Putuje do města, z něhož pochází jeho rod. Nevíme, zda Maria někdy před tím viděla Betlém. Ale jde tam ráda, protože je zvědavá na město, ze kterého pochází Josef. Evangelista Lukáš nám připomíná i to, že jejich přijetí v Betlémě nebylo nejpříjemnější. Když přišli do Betléma, Marii se naplnil čas a společně s Josefem hledali místo, kde by je přijali, aby Maria mohla v tichosti a pokoji porodit své dítě. Dostali však jen jakousi zadní místnost, kde žila i domácí zvířata. Bůh to zařídil tak, že malý Ježíš přišel na svět v takovém prostředí, v jakém se tehdy rodilo mnoho dětí chudých lidí.
Lukášova poznámka o tom, že pro ně nebylo místo v hostinci, nám říká nejen o Mariině a Josefově starosti, ale také o tom, že to bylo východisko z nouze. Maria po porodu zavinula svého syna do plenek a uložila Jej do jeslí. Z toho vidíme, že Maria byla mladá, životaschopná žena, která si dovedla poradit a pomoci v mnoha životních situacích. Nedočteme se o ní, že by si stěžovala na Boha nebo na Josefa. Uvědomovala si, že Bůh jí daroval dvě zdravé ruce, zdravý rozum a jasnozřivý úsudek. Bůh tedy opravdu vybral pro svého syna dobrou a schopnou matku. Kromě toho víme, že Ježíš se nám podobal ve všech životních potřebách. To znamená, že nebyl jen zdánlivým, ale skutečným člověkem. Také Ježíš se musel naučit mluvit, chodit, seznamoval se s prostředím, kde žil, učil se poznávat pravdy izraelského náboženství a vyučil se tesařskému řemeslu, aby si mohl vydělat na vlastní živobytí.
Josef s Marií spolu vytvořili krásnou manželskou dvojici, která si ve všem pomáhala. A co dělala Maria potom? Můžeme říci, že do jisté míry to tušíme, ale mnoho skutečností nevíme. Určitě dělala všechno, co jiné ženy v Izraeli v té době. Starala se o domácnost, o rodinu, a spolu s Josefem se podílela na výchově svého Syna. Žádná práce jí nebyla cizí. Ale na druhé straně o mnoha věcech nevíme. Jistě pozorně sledovala svého Syna. Vnímala, cítila, žasla… a zůstávala v mlčenlivosti. Starostlivě pozorovala Ježíšovo chování, aby jí neuniklo ani jedno slovo. Všechna Jeho slova si vkládala hluboko do svého srdce. Stala se jakousi chodící pokladnicí Božího slova. Také proto se v prvotní církvi stala velmi váženou osobou, i když sama nebyla apoštolkou. Apoštolové si jí velice vážili pro její svědectví, která vydávala o Ježíši. To se stalo nadmíru cenným zejména poté, kdy už Pán Ježíš nebyl s nimi.
Podle svědectví jednoho apokryfního evangelia prý zemřela uprostřed apoštolů jedenáct let po ukřižování a zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Tento údaj nemusí být bez historické hodnoty. Ale to, že byla „uprostřed“ apoštolů, dosvědčuje, že si jí opravdu velice vážili. Evangelia se o Marii zmiňují jen stručně. Více mlčí, než mluví. Ale i samotné mlčení o Marii z Nazaretu je velmi výmluvné. Maria nemluví na veřejnosti, nekáže lidem, ale vším tím, co dělá, dokonce i svým mlčením, přitahuje nás blíž k Bohu a zve nás k dosažení takové duchovní úrovně, jaké dosáhla ona sama. Maria je „jen“ Pánovou služebnicí. Nic víc a nic méně. V dějinách spásy zastává nepřehlédnutelné poslání. Evangelia nám Marii neidealizují. Ani ona nevěděla všechno. Také ona občas zaváhala a ptala se Boha, co to znamená. Ale navzdory tomu zůstává jedinečnou, protože v pozadí Boha stále roste a dostává se k Němu blíž a blíž… Stále více se zdokonaluje ve službě Pánu. Ani pro nás není jiná duchovní cesta, než taková, po které kráčela Maria z Nazaretu. Po celý život se od ní stále máme co učit.
