Autor: Mark Hart
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
25.11.2016
Mladý muž, který nechal svoji „pečeť“ v Bibli
Maaaaaaaaaaaaaaaaaaaarrrrrrrkuuuuuu!“ zakřičela a všem v naší příměstské čtvrti dala vědět, že mě doma okamžitě potřebují. Vždycky jsem uměl říct, kdy chce matka vědět, kde jsem. Získal jsem jako páté ze šesti dětí v irsko-německé katolické rodině velmi ostré pozorovací schopnosti? Ne, moje matka měla zvláštní schopnost změnit jednoslabičné jméno na víceslabičné zvolání, při kterém by i psi od sousedů s hrůzou utekli. V takových chvílích jsem litoval, že se jmenuji jako svatý Marek. Moji starší bratři se mohli hlásit k drakobijcům jako svatý Michal, krotitelům hadů jako svatý Patrik anebo se mohli hlásit ke svatému Františkovi, kterému důvěřovala zvířata. A mně zůstal jen ten dobrý, starý, nezáživný Marek. V mé mladé, sarkastické mysli bylo jedinou dobrou stránkou spojení se jménem Marek v tom, že Markovo evangelium je nejkratší, a doufal jsem, že naše školní mše bude kratší, když se bude číst právě ono. (Běda, moje liturgická aritmetika nevyšla: kratší evangelium neznamená kratší hlásání evangelia či kázání.) Až na střední škole mi mladý kaplan otevřel oči, abych uviděl dar, který mi matka i otec dali s tímto jménem.
Co je ve jménu?
Žádný z evangelistů nepodepsal svoje spisy, ale nejstarší rukopisy druhého evangelia mají nadpis: „Podle Marka.“ Nevíme s jistotou, kdo byl tento autor, ale tradičně se ztotožňuje s „Janem Markem“, který se objevuje ve Skutcích apoštolů (12, 12. 25; 15, 37). Ačkoli Jan bylo jeho hebrejské jméno, známe ho spíš podle jeho latinského jména Marek (Marcus), a to z dobrého důvodu. Podobně jako Řekové i Římané měli více bohů, než má Macdonald hranolků.
Jméno Marek se odvozuje od jednoho z nich: od Marse, římského boha války. Moje rané dětství by vypadalo úplně jinak, kdyby mi někdo řekl, že moje jméno znamená „mocný bojovník“. Tato lahůdka by byla velmi užitečná na hřišti. Proč tedy evangelista používal latinské jméno, když chtěl šířit dobrou zvěst o Kristu? Jestliže byl židovským křesťanem z Jeruzaléma, proč nezdůraznil svoje židovské dědictví? Chtěl se vyhnout tomu, aby si ho pletli se známějším „Janem, Zebedeovým synem“? Můžeme se jen dohadovat.
Člověk s posláním
Víme však, že Bůh každému z nás dává zvláštní poslání. Markovým posláním bylo posilovat komunitu v krizi. Jeho posluchači a prvními čtenáři byli pohanští (nežidovští) křesťané, kteří žili v císařském Římě. Markova slova inspirovaná Duchem svatým přinášela naději křesťanům, kteří snášeli tvrdé pronásledování po velkém požáru v roce 64 za vlády císaře Nera. Dává tedy smysl, že Marek zobrazuje Ježíše jako mocného bojovníka, který koná divy - je dokonalým spojením božské moci a milosrdenství. V Markově evangeliu Ježíš nekáže příliš dlouho, ani tam nenajdete příběh o jeho narození, jako je to v Matoušově a Lukášově evangeliu. Ne, Ježíš je zejména v první polovině Markova evangelia božským člověkem činu, na každé stránce evangelia vyhání ďábly a koná zázraky.
V druhé polovině evangelia vidíme, že na Ježíše útočí, je opuštěný a dokonce ho „přepadla hrůza a úzkost“ (14, 33) - tento obraz pronásledovaní křesťané v Římě velmi dobře pochopili. Marek však nikdy nesnižuje Ježíšův svrchovaný majestát. Ježíš v Markově evangeliu více než v jiných evangeliích jasně potvrzuje svoji identitu jako „Mesiáš, Syn Všemohoucího“ (14, 61-62). A všimněte si, že první člověk, který prohlásil, že Ježíš je „syn Boží“, není Žid, ale římský setník pod křížem (Mk 15, 39). Toto jeho inspirované prohlášení muselo Římany zaskočit.
Svatí v pozadí tohoto světce
Duch svatý skrze pero svatého Marka v celém tomto evangeliu zdůrazňuje naléhavost. Řecké slovo pro „hned“ se v šestnácti krátkých kapitolách objevuje více než 40 krát. Snad tento tón naléhavosti a zanícenosti hovoří něco o autorovi i o jeho poselství. Mohli bychom se ptát, odkud tato zanícenost pochází, když Marek nebyl jedním z dvanácti apoštolů.
Jestliže byl Marek skutečně „Janem Markem“ ze Skutků apoštolů, byl to blízký příbuzný svatého Barnabáše (Kol 4, 10). Ale až jeho vztah k dvěma dalším světcům - Petrovi a Pavlovi - dává tomuto evangelistovi důvěryhodnost a informace. Existuje spolehlivá starobylá tradice, že Marek byl Petrův učedník. V Prvním Petrově listu se o něm hovoří jako o „Markovi, mém synovi“ (5, 13). A Markovo evangelium obsahuje jedinečné podrobnosti, které mohou svědčit o tom, že informace čerpal od Petra (Mk 4, 35-38; 5, 38-41). Dokonce se zdá, že evangelium má strukturu Petrova kázání v Sk 10, 36-43.
Vztah Jana Marka ke svatému Pavlovi nebyl - aspoň zpočátku - tak bezproblémový. Tento mladý učedník se vydal jako Pavlův pomocník na první misijní cestu, ale z neznámého důvodu se po krátkém čase vrátil. (Byl prchlivý? Tvrdohlavý? Dobře to znám.) Ať se stalo cokoliv, Pavel to považoval za zradu a nechtěl vzít Marka na druhou cestu (Sk 13, 5. 13; 15, 37 - 39). Nakonec se ti dva smířili a Marek se stal jedním z Pavlových důvěrných spolupracovníků (Kol 4, 10; Flm 24; 2 Tim 4, 11). V Markovi tedy vidíme portrét upřímného, ale duchovně nezralého učedníka - poháněla ho velká láska ke Kristu, ale měl i svoje sobecké a tvrdohlavé chvíle.
Povzbuzuje mě však toto: Marek vyprávěl dobrou zprávu o Ježíšovi každému, s kým se setkal, a přitom rostl v ctnostech. Nečekal, až bude dokonalý. Z tohoto úhlu pohledu vidíme ve svatém Markovi sebe. Ostatně: 20 roků jsem hlásal evangelium - cestoval jsem po celém světě, psal jsem knihy a moderoval jsem rozhlasové relace. Nedělám to proto, že jsem už všechno pochopil, ale právě proto, že jsem ještě všechno nepochopil. Podobně jako můj jmenovec hlásám evangelium ne proto, že už všechno vím, ale proto, že neexistuje nic a nikdo lepší, o kom bych mluvil. Chci, aby každý zakusil lásku a milosrdenství Krista a jeho církve (a do ní patřím i já).
Sivá barva za svatozáří
Tradice říká, že svatý Marek byl umučený v Alexandrii, kde působil jako biskup v druhé polovině 1. století. Ale říká se, že jeho ostatky jsou v italských Benátkách, a to v bazilice, která nese jeho jméno. Víc než tajemná smrt svatého Marka mě inspiruje jeho život, který úplně odevzdal Kristu. Zanícený mladý misionář se stává šikovným evangelistou a moudrým vůdcem - Marek je pro nás, kteří chceme žít jako oddaní křesťané v dnešní době, důležitým vzorem. V životě svatého Marka nacházím nejenom svůj vlastní příběh, ale i příběhy mnoha dospívajících a mladých, kterým chci každý den zvěstovat evangelium.
Tito mladí lidé poznali Krista a jeho církev v dětství, jsou vychovávaní ve víře, ale chtějí najít svou vlastní cestu a kráčet svým chodníkem - toto je mladá církev, které sloužím. Jsou zanícení a někdy nezralí. Ale jsou hladní po pravdě, touží po svatosti a jsou ochotní sloužit a mluvit o pravdě i v prostředí, kde se jim za to budou posmívat, ponižovat a umučí je (společensky). Toto je mladá Katolická církev, kterou vidím - je ochotná kráčet, ale potřebuje vůdce a poradce, podobně jako svatý Marek. Možná nejste tak odvážní jako svatý Petr anebo horliví jako svatý Pavel, ale nemylte se: i vy znáte Krista a svědectví vašich slov i vašeho života sehrává nenahraditelnou úlohu při výchově další generace katolíků.
Povzbuzujte mladé lidi, které vidíte v neděli na mši svaté. Nabídněte jim laskavé slovo a projevte zájem o jejich život. Poděkujte jim za službu u oltáře anebo za to, že byli pozorní či zpívali. Nemusí to být výjimečná věta - ale upřímná. Když je budete povzbuzovat podobně, jak to dělal Petr i Pavel v případě mladého nováčka jménem Jan Marek, a jak to udělal v mém případě mladý kaplan, uvidíte, že Kristus v nich působí. Povzbuzení je víc než slova. Je to potvrzení krásy a přítomnosti Boha, který přebývá v člověku vedle vás. Mladá církev si možná nebude pamatovat kázání, ale věřte, že si zapamatuje laskavé slovo, které jste řekli mladým. Možná to bude malé gesto, ale v životě dospívajícího, který žije s Kristem, může způsobit velikou změnu.
Příběh pokračuje
Moje matka už víc nekřičí moje jméno. Nyní se jen usměje, když její syn, který je už otcem malých dětí, s tou samou naléhavostí hledá svoje děti. Má však jinou taktiku a používá první a střední jméno. I já jsem přijal tuto taktiku. Když se mě moje děti ptají, proč mají střední jméno, odpovídám: „To abyste věděli, kdy se vaší matce a mně něco nelíbí na vašem chování.“ Kdysi na dovolené moje matka viděla, že jsem udělal něco špatného, k čemuž mě vyprovokoval sourozenec. Podívala se spod brýlí a řekla: „Marku Josefe!“ Ale to je příběh jiného světce…
Maaaaaaaaaaaaaaaaaaaarrrrrrrkuuuuuu!“ zakřičela a všem v naší příměstské čtvrti dala vědět, že mě doma okamžitě potřebují. Vždycky jsem uměl říct, kdy chce matka vědět, kde jsem. Získal jsem jako páté ze šesti dětí v irsko-německé katolické rodině velmi ostré pozorovací schopnosti? Ne, moje matka měla zvláštní schopnost změnit jednoslabičné jméno na víceslabičné zvolání, při kterém by i psi od sousedů s hrůzou utekli. V takových chvílích jsem litoval, že se jmenuji jako svatý Marek. Moji starší bratři se mohli hlásit k drakobijcům jako svatý Michal, krotitelům hadů jako svatý Patrik anebo se mohli hlásit ke svatému Františkovi, kterému důvěřovala zvířata. A mně zůstal jen ten dobrý, starý, nezáživný Marek. V mé mladé, sarkastické mysli bylo jedinou dobrou stránkou spojení se jménem Marek v tom, že Markovo evangelium je nejkratší, a doufal jsem, že naše školní mše bude kratší, když se bude číst právě ono. (Běda, moje liturgická aritmetika nevyšla: kratší evangelium neznamená kratší hlásání evangelia či kázání.) Až na střední škole mi mladý kaplan otevřel oči, abych uviděl dar, který mi matka i otec dali s tímto jménem.
Co je ve jménu?
Žádný z evangelistů nepodepsal svoje spisy, ale nejstarší rukopisy druhého evangelia mají nadpis: „Podle Marka.“ Nevíme s jistotou, kdo byl tento autor, ale tradičně se ztotožňuje s „Janem Markem“, který se objevuje ve Skutcích apoštolů (12, 12. 25; 15, 37). Ačkoli Jan bylo jeho hebrejské jméno, známe ho spíš podle jeho latinského jména Marek (Marcus), a to z dobrého důvodu. Podobně jako Řekové i Římané měli více bohů, než má Macdonald hranolků.
Jméno Marek se odvozuje od jednoho z nich: od Marse, římského boha války. Moje rané dětství by vypadalo úplně jinak, kdyby mi někdo řekl, že moje jméno znamená „mocný bojovník“. Tato lahůdka by byla velmi užitečná na hřišti. Proč tedy evangelista používal latinské jméno, když chtěl šířit dobrou zvěst o Kristu? Jestliže byl židovským křesťanem z Jeruzaléma, proč nezdůraznil svoje židovské dědictví? Chtěl se vyhnout tomu, aby si ho pletli se známějším „Janem, Zebedeovým synem“? Můžeme se jen dohadovat.
Člověk s posláním
Víme však, že Bůh každému z nás dává zvláštní poslání. Markovým posláním bylo posilovat komunitu v krizi. Jeho posluchači a prvními čtenáři byli pohanští (nežidovští) křesťané, kteří žili v císařském Římě. Markova slova inspirovaná Duchem svatým přinášela naději křesťanům, kteří snášeli tvrdé pronásledování po velkém požáru v roce 64 za vlády císaře Nera. Dává tedy smysl, že Marek zobrazuje Ježíše jako mocného bojovníka, který koná divy - je dokonalým spojením božské moci a milosrdenství. V Markově evangeliu Ježíš nekáže příliš dlouho, ani tam nenajdete příběh o jeho narození, jako je to v Matoušově a Lukášově evangeliu. Ne, Ježíš je zejména v první polovině Markova evangelia božským člověkem činu, na každé stránce evangelia vyhání ďábly a koná zázraky.
V druhé polovině evangelia vidíme, že na Ježíše útočí, je opuštěný a dokonce ho „přepadla hrůza a úzkost“ (14, 33) - tento obraz pronásledovaní křesťané v Římě velmi dobře pochopili. Marek však nikdy nesnižuje Ježíšův svrchovaný majestát. Ježíš v Markově evangeliu více než v jiných evangeliích jasně potvrzuje svoji identitu jako „Mesiáš, Syn Všemohoucího“ (14, 61-62). A všimněte si, že první člověk, který prohlásil, že Ježíš je „syn Boží“, není Žid, ale římský setník pod křížem (Mk 15, 39). Toto jeho inspirované prohlášení muselo Římany zaskočit.
Svatí v pozadí tohoto světce
Duch svatý skrze pero svatého Marka v celém tomto evangeliu zdůrazňuje naléhavost. Řecké slovo pro „hned“ se v šestnácti krátkých kapitolách objevuje více než 40 krát. Snad tento tón naléhavosti a zanícenosti hovoří něco o autorovi i o jeho poselství. Mohli bychom se ptát, odkud tato zanícenost pochází, když Marek nebyl jedním z dvanácti apoštolů.
Jestliže byl Marek skutečně „Janem Markem“ ze Skutků apoštolů, byl to blízký příbuzný svatého Barnabáše (Kol 4, 10). Ale až jeho vztah k dvěma dalším světcům - Petrovi a Pavlovi - dává tomuto evangelistovi důvěryhodnost a informace. Existuje spolehlivá starobylá tradice, že Marek byl Petrův učedník. V Prvním Petrově listu se o něm hovoří jako o „Markovi, mém synovi“ (5, 13). A Markovo evangelium obsahuje jedinečné podrobnosti, které mohou svědčit o tom, že informace čerpal od Petra (Mk 4, 35-38; 5, 38-41). Dokonce se zdá, že evangelium má strukturu Petrova kázání v Sk 10, 36-43.
Vztah Jana Marka ke svatému Pavlovi nebyl - aspoň zpočátku - tak bezproblémový. Tento mladý učedník se vydal jako Pavlův pomocník na první misijní cestu, ale z neznámého důvodu se po krátkém čase vrátil. (Byl prchlivý? Tvrdohlavý? Dobře to znám.) Ať se stalo cokoliv, Pavel to považoval za zradu a nechtěl vzít Marka na druhou cestu (Sk 13, 5. 13; 15, 37 - 39). Nakonec se ti dva smířili a Marek se stal jedním z Pavlových důvěrných spolupracovníků (Kol 4, 10; Flm 24; 2 Tim 4, 11). V Markovi tedy vidíme portrét upřímného, ale duchovně nezralého učedníka - poháněla ho velká láska ke Kristu, ale měl i svoje sobecké a tvrdohlavé chvíle.
Povzbuzuje mě však toto: Marek vyprávěl dobrou zprávu o Ježíšovi každému, s kým se setkal, a přitom rostl v ctnostech. Nečekal, až bude dokonalý. Z tohoto úhlu pohledu vidíme ve svatém Markovi sebe. Ostatně: 20 roků jsem hlásal evangelium - cestoval jsem po celém světě, psal jsem knihy a moderoval jsem rozhlasové relace. Nedělám to proto, že jsem už všechno pochopil, ale právě proto, že jsem ještě všechno nepochopil. Podobně jako můj jmenovec hlásám evangelium ne proto, že už všechno vím, ale proto, že neexistuje nic a nikdo lepší, o kom bych mluvil. Chci, aby každý zakusil lásku a milosrdenství Krista a jeho církve (a do ní patřím i já).
Sivá barva za svatozáří
Tradice říká, že svatý Marek byl umučený v Alexandrii, kde působil jako biskup v druhé polovině 1. století. Ale říká se, že jeho ostatky jsou v italských Benátkách, a to v bazilice, která nese jeho jméno. Víc než tajemná smrt svatého Marka mě inspiruje jeho život, který úplně odevzdal Kristu. Zanícený mladý misionář se stává šikovným evangelistou a moudrým vůdcem - Marek je pro nás, kteří chceme žít jako oddaní křesťané v dnešní době, důležitým vzorem. V životě svatého Marka nacházím nejenom svůj vlastní příběh, ale i příběhy mnoha dospívajících a mladých, kterým chci každý den zvěstovat evangelium.
Tito mladí lidé poznali Krista a jeho církev v dětství, jsou vychovávaní ve víře, ale chtějí najít svou vlastní cestu a kráčet svým chodníkem - toto je mladá církev, které sloužím. Jsou zanícení a někdy nezralí. Ale jsou hladní po pravdě, touží po svatosti a jsou ochotní sloužit a mluvit o pravdě i v prostředí, kde se jim za to budou posmívat, ponižovat a umučí je (společensky). Toto je mladá Katolická církev, kterou vidím - je ochotná kráčet, ale potřebuje vůdce a poradce, podobně jako svatý Marek. Možná nejste tak odvážní jako svatý Petr anebo horliví jako svatý Pavel, ale nemylte se: i vy znáte Krista a svědectví vašich slov i vašeho života sehrává nenahraditelnou úlohu při výchově další generace katolíků.
Povzbuzujte mladé lidi, které vidíte v neděli na mši svaté. Nabídněte jim laskavé slovo a projevte zájem o jejich život. Poděkujte jim za službu u oltáře anebo za to, že byli pozorní či zpívali. Nemusí to být výjimečná věta - ale upřímná. Když je budete povzbuzovat podobně, jak to dělal Petr i Pavel v případě mladého nováčka jménem Jan Marek, a jak to udělal v mém případě mladý kaplan, uvidíte, že Kristus v nich působí. Povzbuzení je víc než slova. Je to potvrzení krásy a přítomnosti Boha, který přebývá v člověku vedle vás. Mladá církev si možná nebude pamatovat kázání, ale věřte, že si zapamatuje laskavé slovo, které jste řekli mladým. Možná to bude malé gesto, ale v životě dospívajícího, který žije s Kristem, může způsobit velikou změnu.
Příběh pokračuje
Moje matka už víc nekřičí moje jméno. Nyní se jen usměje, když její syn, který je už otcem malých dětí, s tou samou naléhavostí hledá svoje děti. Má však jinou taktiku a používá první a střední jméno. I já jsem přijal tuto taktiku. Když se mě moje děti ptají, proč mají střední jméno, odpovídám: „To abyste věděli, kdy se vaší matce a mně něco nelíbí na vašem chování.“ Kdysi na dovolené moje matka viděla, že jsem udělal něco špatného, k čemuž mě vyprovokoval sourozenec. Podívala se spod brýlí a řekla: „Marku Josefe!“ Ale to je příběh jiného světce…
