Autor: Louise Perrotta
Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 10, č. 12/2009 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
09.12.2009
Muž, který byl nejblíže u Ježíše, žil s tajemstvím
Když budete v tomto roce stavět betlém, podívejte se blíže na figurku svatého Josefa. Máte-li klasický betlém, uvidíte ho jako pokojného muže, který má lucernu či hůl. Těžko byste našli lepší obraz „věrného a poctivého sluhy“, kterého Ježíš pochválil, neboť se velmi dobře staral o dům svého pána (Mt 24, 45-47). Takto se Josef popisuje v prvních dvou kapitolách Matoušova a Lukášova evangelia. Je věrný, spravedlivý, stále poslušný - ideální pozemský otec pro Božího Syna. Jestliže si ale tyto kapitoly pozorněji přečtete, uvidíte i jinou stránku: ne hotového světce se všemi ctnostmi, ale dobrého člověka, který při zkouškách roste ve svatosti. Život nebyl pro Josefa lehký. Ačkoli byl ve svém povolání jedinečně požehnaný, dostal se i do zákrut a křižovatek, které ho musely velmi zmást. Není příliš těžké představit si ho, jak se ptá Boha podobně jako někdy my: „Proč já?“ anebo: „Co to všechno znamená?“
Člověk jako my
Jaký byl Josef? To, jak zvládl nouzové situace, například útěk do Egypta, naznačuje, že byl rozumný, pohotový a zodpovědný. Takového člověka bych chtěla najít na lékařské pohotovosti anebo hasičské stanici. Jeho zaměstnání naznačuje, že byl fyzicky zdatný. Řecké slovo pro tesaře (použité v Mt 13, 55 a Mk 6, 3) znamená nejen dělníka se dřevem, ale i kameníka, zedníka anebo řemeslníka, který pracuje s tvrdými materiály. Poněvadž Písmo ani jednou Josefa přímo necituje, často se předpokládá, že to byl silný, tichý typ člověka.
Evangelisté asi chtěli zdůraznit jeho bezvýhradní poslušnost Bohu. Ale v prvním století v každé vesnici u Středozemního moře, která má úzké uličky a společné dvory, byla společenská komunikace intenzivní a nedalo se jí vyhnout. Osobně vidím Josefa jako přátelského a komunikativního podobně jako kteréhokoli řemeslníka, kterému záleží na dobrých vztazích se zákazníky a na obchodních kontaktech. Josef zakoušel v nitru určitě hluboký pokoj, ve kterém mu Bůh promlouval do srdce. Jeho věrné zachovávání Mojžíšova zákona (Lk 2, 22-24. 41) bylo odpovědí lásky, která pramení ze skrytého života s Bohem.
Pane, proč toto?
Josef byl normální muž, který se těšil na manželství. A právě tehdy zakusil první velký zmatek: jeho snoubenka byla těhotná a on nebyl otcem dítěte. Nedozvídáme se, jak tuto šokující zprávu přijal. Poněvadž hrozilo, že se jeho naděje na šťastné manželství rozplyne, je opodstatněné předpokládat, že zažil jistý citový zmatek. Matouš říká, že Josef se rozhodl Pannu Marii v tichosti propustit, protože to byl „spravedlivý muž a nechtěl ji vystavit hanbě“ (Mt 1, 19). Za tímto výrokem je velké drama. Od každého spravedlivého Žida se očekávalo, že propustí manželku, která spáchala cizoložství, ale Josef se to rozhodl udělat tak, aby Marii nezpůsobil nepříjemnosti.
Jeho řešení formou „tichého rozvodu“ bylo citlivou a milosrdnou reakcí na situaci. Myslím si, že k tomuto řešení dospěl po probděných nocích a mučivých rozhovorech s Bohem. Když Josefa Bůh ve snu oslovil a řekl mu, aby změnil plány, musel pocítit úlevu a potěšení. Ale nový přístup vyvolal další otazníky. Kdo je to neobyčejné dítě? Jaké to bude žít se ženou, která tak jedinečně patří Bohu? Josef musel cítit, že jeho rodinný život bude radikálně odlišný od toho, co čekal. Josef oproti otázkám souhlasil. Přijal Marii „v celém tajemství jejího mateřství“, jak to vyjádřil Jan Pavel II. Daroval sebe samého, což ho vyneslo do samotného centra Božího plánu s lidstvem.
Co teď?
Při dalším andělově příkazu - utéct do Egypta - musel být Josef nejen zmatený, ale i hluboce zaražený. Uvažujme o situaci z jeho pohledu. Josefovi řekli, že Ježíš byl počatý „z Ducha svatého“ a „spasí lid od hříchů“ (Mt 1, 20-21). Když si porovnával svoje informace s tím, co věděla Panna Maria, zjistil, že Ježíš je „Davidův syn“ a „Boží Syn“ a „bude veliký“ (Lk 1, 32-33. 35). V Betlémě se setkal s pastýři, kteří mluvili o andělech, co zvěstovali narození „Mesiáše a Pána“. Setkal se i s mudrci, kteří se přišli poklonit „králi Židů“ (Lk 2, 11; Mt 2, 2).
Co si měl nyní myslet, když naráz svou rodinu vedl ne po cestě ke slávě, ale do vyhnanství? V jednom okamžiku musel řešit mnoho naléhavých praktických otázek: Jak se postará o Ježíše a Pannu Marii během dlouhatánské cesty do Egypta (určitě přes tři sta kilometrů dlouhé)? Jaká je nejbezpečnější trasa? Jak rodina přežije v situaci přistěhovalců? Dokáže si najít práci? Josef nepochybně každou otázku řešil s tou samou poslušnou vírou, kterou projevil, když poslechl pokyny, které dostal ve snu (Mt 2, 13-14. 20-21). Ale umím si představit, že Josef se ve chvílích ztišení v nějaké egyptské chatrči obracel k Bohu a říkal mu o svém zmatku: „Co to všechno znamená? Jak spasíš lidstvo, jestliže moje rodina a já jsme utečenci v cizí zemi?“
Proč já?
Když se Josef vrátil do Nazaretu, určitě se radoval ze šťastných a klidných let se svou malou rodinou. Když byl Bůh doslova přítomný v jeho manželství a rodině, byl skutečně požehnaný. Ale stále měl pochybnosti. Páter Benedikt Groeschel řekl: „Představte si, že každý den večeříte s Vtěleným Slovem a Neposkvrněným Početím.“ Je možné, že se Josef ve své úloze být hlavou rodiny pro ty, jejichž svatost nesmírně převažovala jeho, cítil neschopný. Jak musel být pokorný a skromný! Ačkoli nebylo Josefovo otcovství biologické, bylo opravdové. Ježíš ho nazýval abba. Poslouchal ho a očekával od něho otcovskou radu. Ale jak vychováte tak výjimečné dítě?
Josef to mohl provést pouze tak, že při každém kroku hledal Boží pomoc. Důvěřoval, že když Bůh dá úkol, poskytne i vše potřebné k jeho splnění. Josef se tedy spoléhal na Boha a sehrával aktivní úlohu Ježíšova otce. Když měl Ježíš tři roky, jak bylo zvykem, Josef převzal hlavní zodpovědnost za Ježíšovo vzdělání. Vyučoval ho především v židovské víře. Též umožnil, aby se Ježíš učil hebrejštinu, jazyk Písma. Většina vesničanů té doby uměla jen aramejsky. Když se v synagoze nahlas četlo Písmo, čekali na překlad a kázání, aby pochopili, co slyšeli.
Josef, podobně jako jiní nazaretští otcové, dále předával svoje řemeslo. Ve své dílně učil Ježíše vytvářet a opravovat takové věci jako pluhy a podstavce pod lampy. Na stavbách Josef a syn pracovali spolu. Namáhali se se základy a dělali střechy na domech. Josef přijal svoje povolání naplno, takže všichni v Nazaretu si mysleli, že Ježíš je tesařův syn, a divili se, když začal učit „milými slovy“ a vykonávat „mocné činy“ (Lk 4, 22; Mt 13, 54-55). Jejich reakce též naznačuje, že Ježíš během dospívání nevykonal žádné zázraky, které by mohly nabourat obraz obyčejné rodiny.
Co se děje?
Josef tedy žil v centru tohoto největšího tajemství, ale neviděl velkolepé zázraky, které byste čekali, pokud by pod vaší střechou bydlel Mesiáš. Nemohl zapomenout ani na proroctví a zázraky při Ježíšově narození. Situace ho tedy musela přivádět do zmatku. Jak může Mesiáš splnit svoje poslání, když žije skrytým životem v malé vesničce s pár stovkami obyvatel? Josef na jedné straně důvěrně Ježíše znal, podobně jako my důvěrně známe člověka, se kterým každý den žijeme. Na druhé straně Ježíšova úplná identita a poslání byly zahalené hlubokým tajemstvím. Na jejich synovi bylo něco, co ani Josef ani Panna Maria nemohli pochopit. Když Ježíše našli v chrámu a vysvětloval jim, že musí být v domě svého Otce, „nepochopili, co jim říkal“. A to se nedivili nad svým synem poprvé (Lk 2, 18. 33. 47-48. 50).
Panna Maria uvažovala o všech těchto událostech (Lk 2, 19. 51) a stala se Ježíšovou první a nejlepší učednicí. Zdá se, že Josef tuto příležitost nedostal. Jestliže se z příběhu ztrácí po rodinné pouti do Jeruzaléma a Panna Maria se v Káni objevuje bez něho, předpokládá se, že zemřel dřív, než Ježíš začal své veřejné působení. Je smutné, když si pomyslíme, že nikdy neviděl naplnění poslání, pro které celým srdcem žil.
„A za koho mě pokládáte vy?“
Na ikoně Narození, která je známá katolíkům jiných obřadů (u nás byzantského obřadu - řeckokatolíkům) a jiným křesťanům východních církví, se Josef zobrazuje sedící v poloze, která naznačuje vnitřní zmatek nad Mariiným tajemným těhotenstvím. Někdy se u něho zobrazuje i starý muž - ďábel v převlečení. Oslovuje ho a chce ho naplnit pochybnostmi o Ježíšově božském původu. Drama zobrazené na ikoně není jen Josefovým dramatem. Každý z nás musí odpovědět na Ježíšovu otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16, 15).
Je to skutečně Boží Syn? Můžu přijmout realitu Vtělení v celém jejím tajemství? Můžu se otevřít Boží spásonosné síle? Můžu Bohu důvěřovat, když prožívám zmatek? Přestože žil Josef s nevyřešenými tajemstvími, řekl Bohu upřímné ano. Jako moudrý muž a moudrý tesař vybudoval svůj dům na skále (Mt 7, 24). Poslouchal Boží slovo a uskutečňoval ho. Josef kráčel s vírou, když musel vybočit z vyšlapaných kolejí a svého pokoje. Když jsme zmatení, zaražení anebo udivení, Josefův příklad a orodování nám mohou pomoct, abychom udělali totéž.
Když budete v tomto roce stavět betlém, podívejte se blíže na figurku svatého Josefa. Máte-li klasický betlém, uvidíte ho jako pokojného muže, který má lucernu či hůl. Těžko byste našli lepší obraz „věrného a poctivého sluhy“, kterého Ježíš pochválil, neboť se velmi dobře staral o dům svého pána (Mt 24, 45-47). Takto se Josef popisuje v prvních dvou kapitolách Matoušova a Lukášova evangelia. Je věrný, spravedlivý, stále poslušný - ideální pozemský otec pro Božího Syna. Jestliže si ale tyto kapitoly pozorněji přečtete, uvidíte i jinou stránku: ne hotového světce se všemi ctnostmi, ale dobrého člověka, který při zkouškách roste ve svatosti. Život nebyl pro Josefa lehký. Ačkoli byl ve svém povolání jedinečně požehnaný, dostal se i do zákrut a křižovatek, které ho musely velmi zmást. Není příliš těžké představit si ho, jak se ptá Boha podobně jako někdy my: „Proč já?“ anebo: „Co to všechno znamená?“
Člověk jako my
Jaký byl Josef? To, jak zvládl nouzové situace, například útěk do Egypta, naznačuje, že byl rozumný, pohotový a zodpovědný. Takového člověka bych chtěla najít na lékařské pohotovosti anebo hasičské stanici. Jeho zaměstnání naznačuje, že byl fyzicky zdatný. Řecké slovo pro tesaře (použité v Mt 13, 55 a Mk 6, 3) znamená nejen dělníka se dřevem, ale i kameníka, zedníka anebo řemeslníka, který pracuje s tvrdými materiály. Poněvadž Písmo ani jednou Josefa přímo necituje, často se předpokládá, že to byl silný, tichý typ člověka.
Evangelisté asi chtěli zdůraznit jeho bezvýhradní poslušnost Bohu. Ale v prvním století v každé vesnici u Středozemního moře, která má úzké uličky a společné dvory, byla společenská komunikace intenzivní a nedalo se jí vyhnout. Osobně vidím Josefa jako přátelského a komunikativního podobně jako kteréhokoli řemeslníka, kterému záleží na dobrých vztazích se zákazníky a na obchodních kontaktech. Josef zakoušel v nitru určitě hluboký pokoj, ve kterém mu Bůh promlouval do srdce. Jeho věrné zachovávání Mojžíšova zákona (Lk 2, 22-24. 41) bylo odpovědí lásky, která pramení ze skrytého života s Bohem.
Pane, proč toto?
Josef byl normální muž, který se těšil na manželství. A právě tehdy zakusil první velký zmatek: jeho snoubenka byla těhotná a on nebyl otcem dítěte. Nedozvídáme se, jak tuto šokující zprávu přijal. Poněvadž hrozilo, že se jeho naděje na šťastné manželství rozplyne, je opodstatněné předpokládat, že zažil jistý citový zmatek. Matouš říká, že Josef se rozhodl Pannu Marii v tichosti propustit, protože to byl „spravedlivý muž a nechtěl ji vystavit hanbě“ (Mt 1, 19). Za tímto výrokem je velké drama. Od každého spravedlivého Žida se očekávalo, že propustí manželku, která spáchala cizoložství, ale Josef se to rozhodl udělat tak, aby Marii nezpůsobil nepříjemnosti.
Jeho řešení formou „tichého rozvodu“ bylo citlivou a milosrdnou reakcí na situaci. Myslím si, že k tomuto řešení dospěl po probděných nocích a mučivých rozhovorech s Bohem. Když Josefa Bůh ve snu oslovil a řekl mu, aby změnil plány, musel pocítit úlevu a potěšení. Ale nový přístup vyvolal další otazníky. Kdo je to neobyčejné dítě? Jaké to bude žít se ženou, která tak jedinečně patří Bohu? Josef musel cítit, že jeho rodinný život bude radikálně odlišný od toho, co čekal. Josef oproti otázkám souhlasil. Přijal Marii „v celém tajemství jejího mateřství“, jak to vyjádřil Jan Pavel II. Daroval sebe samého, což ho vyneslo do samotného centra Božího plánu s lidstvem.
Co teď?
Při dalším andělově příkazu - utéct do Egypta - musel být Josef nejen zmatený, ale i hluboce zaražený. Uvažujme o situaci z jeho pohledu. Josefovi řekli, že Ježíš byl počatý „z Ducha svatého“ a „spasí lid od hříchů“ (Mt 1, 20-21). Když si porovnával svoje informace s tím, co věděla Panna Maria, zjistil, že Ježíš je „Davidův syn“ a „Boží Syn“ a „bude veliký“ (Lk 1, 32-33. 35). V Betlémě se setkal s pastýři, kteří mluvili o andělech, co zvěstovali narození „Mesiáše a Pána“. Setkal se i s mudrci, kteří se přišli poklonit „králi Židů“ (Lk 2, 11; Mt 2, 2).
Co si měl nyní myslet, když naráz svou rodinu vedl ne po cestě ke slávě, ale do vyhnanství? V jednom okamžiku musel řešit mnoho naléhavých praktických otázek: Jak se postará o Ježíše a Pannu Marii během dlouhatánské cesty do Egypta (určitě přes tři sta kilometrů dlouhé)? Jaká je nejbezpečnější trasa? Jak rodina přežije v situaci přistěhovalců? Dokáže si najít práci? Josef nepochybně každou otázku řešil s tou samou poslušnou vírou, kterou projevil, když poslechl pokyny, které dostal ve snu (Mt 2, 13-14. 20-21). Ale umím si představit, že Josef se ve chvílích ztišení v nějaké egyptské chatrči obracel k Bohu a říkal mu o svém zmatku: „Co to všechno znamená? Jak spasíš lidstvo, jestliže moje rodina a já jsme utečenci v cizí zemi?“
Proč já?
Když se Josef vrátil do Nazaretu, určitě se radoval ze šťastných a klidných let se svou malou rodinou. Když byl Bůh doslova přítomný v jeho manželství a rodině, byl skutečně požehnaný. Ale stále měl pochybnosti. Páter Benedikt Groeschel řekl: „Představte si, že každý den večeříte s Vtěleným Slovem a Neposkvrněným Početím.“ Je možné, že se Josef ve své úloze být hlavou rodiny pro ty, jejichž svatost nesmírně převažovala jeho, cítil neschopný. Jak musel být pokorný a skromný! Ačkoli nebylo Josefovo otcovství biologické, bylo opravdové. Ježíš ho nazýval abba. Poslouchal ho a očekával od něho otcovskou radu. Ale jak vychováte tak výjimečné dítě?
Josef to mohl provést pouze tak, že při každém kroku hledal Boží pomoc. Důvěřoval, že když Bůh dá úkol, poskytne i vše potřebné k jeho splnění. Josef se tedy spoléhal na Boha a sehrával aktivní úlohu Ježíšova otce. Když měl Ježíš tři roky, jak bylo zvykem, Josef převzal hlavní zodpovědnost za Ježíšovo vzdělání. Vyučoval ho především v židovské víře. Též umožnil, aby se Ježíš učil hebrejštinu, jazyk Písma. Většina vesničanů té doby uměla jen aramejsky. Když se v synagoze nahlas četlo Písmo, čekali na překlad a kázání, aby pochopili, co slyšeli.
Josef, podobně jako jiní nazaretští otcové, dále předával svoje řemeslo. Ve své dílně učil Ježíše vytvářet a opravovat takové věci jako pluhy a podstavce pod lampy. Na stavbách Josef a syn pracovali spolu. Namáhali se se základy a dělali střechy na domech. Josef přijal svoje povolání naplno, takže všichni v Nazaretu si mysleli, že Ježíš je tesařův syn, a divili se, když začal učit „milými slovy“ a vykonávat „mocné činy“ (Lk 4, 22; Mt 13, 54-55). Jejich reakce též naznačuje, že Ježíš během dospívání nevykonal žádné zázraky, které by mohly nabourat obraz obyčejné rodiny.
Co se děje?
Josef tedy žil v centru tohoto největšího tajemství, ale neviděl velkolepé zázraky, které byste čekali, pokud by pod vaší střechou bydlel Mesiáš. Nemohl zapomenout ani na proroctví a zázraky při Ježíšově narození. Situace ho tedy musela přivádět do zmatku. Jak může Mesiáš splnit svoje poslání, když žije skrytým životem v malé vesničce s pár stovkami obyvatel? Josef na jedné straně důvěrně Ježíše znal, podobně jako my důvěrně známe člověka, se kterým každý den žijeme. Na druhé straně Ježíšova úplná identita a poslání byly zahalené hlubokým tajemstvím. Na jejich synovi bylo něco, co ani Josef ani Panna Maria nemohli pochopit. Když Ježíše našli v chrámu a vysvětloval jim, že musí být v domě svého Otce, „nepochopili, co jim říkal“. A to se nedivili nad svým synem poprvé (Lk 2, 18. 33. 47-48. 50).
Panna Maria uvažovala o všech těchto událostech (Lk 2, 19. 51) a stala se Ježíšovou první a nejlepší učednicí. Zdá se, že Josef tuto příležitost nedostal. Jestliže se z příběhu ztrácí po rodinné pouti do Jeruzaléma a Panna Maria se v Káni objevuje bez něho, předpokládá se, že zemřel dřív, než Ježíš začal své veřejné působení. Je smutné, když si pomyslíme, že nikdy neviděl naplnění poslání, pro které celým srdcem žil.
„A za koho mě pokládáte vy?“
Na ikoně Narození, která je známá katolíkům jiných obřadů (u nás byzantského obřadu - řeckokatolíkům) a jiným křesťanům východních církví, se Josef zobrazuje sedící v poloze, která naznačuje vnitřní zmatek nad Mariiným tajemným těhotenstvím. Někdy se u něho zobrazuje i starý muž - ďábel v převlečení. Oslovuje ho a chce ho naplnit pochybnostmi o Ježíšově božském původu. Drama zobrazené na ikoně není jen Josefovým dramatem. Každý z nás musí odpovědět na Ježíšovu otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16, 15).
Je to skutečně Boží Syn? Můžu přijmout realitu Vtělení v celém jejím tajemství? Můžu se otevřít Boží spásonosné síle? Můžu Bohu důvěřovat, když prožívám zmatek? Přestože žil Josef s nevyřešenými tajemstvími, řekl Bohu upřímné ano. Jako moudrý muž a moudrý tesař vybudoval svůj dům na skále (Mt 7, 24). Poslouchal Boží slovo a uskutečňoval ho. Josef kráčel s vírou, když musel vybočit z vyšlapaných kolejí a svého pokoje. Když jsme zmatení, zaražení anebo udivení, Josefův příklad a orodování nám mohou pomoct, abychom udělali totéž.
