Pokud se někomu dobře daří, žije si po svém a na Boha si ani nevzpomene. Teprve až přijdou životní krize, lidé volají k Bohu o pomoc. Životní zkušenosti biblických postav ukazují, že pro život člověka je nejlepší žít v dobrých i zlých časech v souladu s Božími pravidly. Právě takový příklad nám dává biblický příběh o Izákovi, který byl synem Abrahama, největšího izraelského patriarchy.
Když Izák vyrostl a oženil se, postihlo krajinu sucho a neúroda. Půda vyprahla, ztvrdla a byla rozpukaná, tráva uschla a dobytek neměl potravu. Izák si vzpomněl na úrodnou egyptskou zemi, o které mu vyprávěl jeho otec. Mluvil o velké řece Nilu a o úrodných rovinách, kde roste obilí a tráva v nadbytku. Izák se rozhodl, že se tam přestěhuje. Nakoupí pozemky, aby nemusel být stále jen potulným cizincem.
Chystal se už na cestu do Egypta, když ho Bůh zastavil: „Nesestupuj do Egypta, ale usaď se v zemi, kterou já ti určím. Přebývej tu jako host, já budu s tebou a požehnám ti.“ Není vždy snadné změnit plány, od kterých jsme si slibovali zisk a užitek. Izák však věřil Bohu a dal na jeho radu. Zůstal tedy v zemi zvané Gerar, obývané Pelištejci. Bůh se radoval z Izákova rozhodnutí a velice mu požehnal. Stáda byla zdravá, rozmnožovala se a Izák si musel opatřit ještě více služebníků a služebnic. Také země zde byla úrodná. Od místních obyvatel se přiučil orbě a pěstování obilovin. Sklizeň byla nad očekávání veliká. Na všem jeho počínání spočívalo Boží požehnání.
Útoky nepřátel
Rozumný ustoupí
Jak se měl Izák zachovat? Možná ho napadlo: Ano, dáme se do nich, jsme přece v právu! Ale hned mu přišlo na mysl, co řekl Bůh: Budeš jako host v této zemi! Cizinec nesmí začít válku! Cožpak nepožehnal Bůh Abrahamovi, když dovedl ustoupit Lotovi? Ani já o nic nepřijdu, když ustoupím Pelištejcům. A pokojně odpověděl svým pastýřům: „Nebudeme se s nimi hádat, ani bojovat. Složte stany a shromážděte stáda! Odejdeme odtud na jih.“ Izák opustil gerarský kraj a postavil stany v jiném údolí. I tam objevil studny, které nechal vykopat jeho otec v době, kdy pobýval v pelištejské zemi. Studny byly mezitím Pelištejci zasypány, Izák je však nechal znovu odkrýt. Poručil vykopat i nové studny, ve kterých našli silné prameny vody. Bylo to pro stáda dobytka neobyčejně cenné.
Sotva se však gerarští pastýři o tom dozvěděli, přiběhli a znovu se hádali s Izákovými pastýři: „Ta voda patří nám!“ Vykopali tedy jinou studnu. O tu se také přeli, pak postoupili dál a vykopali další. I tu zabrali gerarští pastýři. Izákovi lidé přiběhli a stěžovali si pánovi: „Podívej, čeho jsi dosáhl svým nepochopitelným ustupováním. Dej rozkaz a my si s nimi poradíme!“ I tentokrát však Izák zůstal klidný. Opět vydal jen kratičký rozkaz: „Stěhujeme se dál!“
Mírová smlouva
Pelištejce přepadl podivný strach před tímto mužem, který zůstává stále klidný, laskavý a nenechá se vyprovokovat k násilnostem. Jednoho dne dostal Izák nečekanou návštěvu. Byl velice překvapen, když uviděl před sebou krále Geraru Abímeleka a jeho dva nejpřednější mocnáře. Copak tu chtějí? Mají snad v úmyslu znovu začít spory? Izák jim řekl přímo: „Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vyhnali jste mě ze své země!“ Ale oni mu odpověděli: „Poznali jsme, že je s tebou Bůh a že ti žehná. A tak bychom chtěli s tebou uzavřít smlouvu. Nebudeme ti škodit a prosíme, abys nám ani ty neškodil.“ Izák však nemyslel na pomstu. Svolil ke vzájemné smlouvě a ještě je pohostil. Byl to vlastně Bůh, kdo uklidnil Izákovy nepřátele. Jak by to však dopadlo, kdyby se Izák postavil proti Pelištejcům se zbraní v ruce? Jistě by se spor rozrostl a nastala by válka bez konce. Z příběhu, který se udál před třemi tisíci lety, si můžeme vzít ponaučení i dnes.