(…) Slyšíme jeho texty docela často a jeho kniha je také mimo jiné plná proroctví o Mesiáši. Stojí za to se tedy o něm něco více dovědět. Jeho kniha je velmi dlouhá a dnes se už ví, že ji Izaiáš nepsal sám, ale má tři části, které psali jeho pokračovatelé, nebo skupina kolem nich. Samotný Izaiáš žil cca v 8. století před Kristem a stál velmi blízko královského dvora, protože byl tlumočníkem vzkazů Hospodina panovníkovi. Zemřel podle židovského podání za krále Manasesa násilnou smrtí. (693 př.Kr.). Náš prorok byl neúprosným strážcem Božího práva. Vznášel žalobu proti každé formě zlehčování nebo obcházení Božího zákona. A když se díváme na jeho výroky, jako třeba na to, jak pranýřoval Judovo spoléhání na lidi, a ne na Boha Izraele, chamtivost, opilství, rozmařilost žen, neodpovědnost knížat lidu a úplatkářství soudců, vidíme, že dnes, po té co od jeho výroků uplynulo 2.700 let, by asi neříkal nic jiného.
Ale Izaiášova slova nebyla jen chmurným líčením neštěstí a ran, které dopadnou na ty, kdo se zpronevěřovali Hospodinu a jeho zákonu, z jeho úst zaznívala i slova plná světla a naděje, vedoucí k obnově. Hříchy lidu Bůh Izraelův odpustí, bude nový Jeruzalém, obnovena sláva Siónu, vzejde Pomazaný z rodu Davidova. „Byť byly vaše hříchy jak šarlat, jak sníh budou zbíleny, přestanete-li jednat zle“. „Sión právem bude spasen a obnoven“. „Výhonek Jahveho - Mesiáš- bude na zvelebení a slávu“. Samostatnou řadu prorockých řečí tvoří zaslíbení Emmanuele: Stane se znamením záchrany a spásy, syn panny poroste jako dítě, bude ideálním vladařem, rádcem a knížetem pokoje. Jeho království bude bez konce. Bude velkým světlem severním kmenům i pohanům. On splní všechna očekávání „zbytků Izraele", těch věrných, kteří vírou a nadějí přečkají kritické doby a přenesou ideu mesiánskou dalším generacím. Jsou to nádherná slova, která slýcháváme v adventu a o Vánocích. A i dnes, po tolika letech, na nás působí velmi silně.
Jak už jsem na začátku říkal, tak autoři knihy proroka byli tři. Tzv. „Druhý Izaiáš“, neznámý autor žil ke konci babylonského zajetí (538 př.Kr.), kdy na obzoru stál perský král Kyros, Bohem vyvolený osvoboditel judských vyhnanců. Vrcholným prorockým zjevením v této části je zástupné utrpení a smrt „služebníka Božího“: „Byl raněn pro hříchy naše, tresty pro naši spásu na něho dolehly“ (Iz 53,5). Jsou to texty, které předpověděly Kristovo utrpení. A všimněme si, že byly napsány cca 600 let před Kristem. Třetím dílem prorockého díla jsou pak kap. 55-66 z doby po návratu ze zajetí. Nové hříchy lidu znovu brzdily naplňování zaslíbení Božích. Je třeba nové obnovy. Teprve zjevení nového Jeruzaléma dovrší očekávání věrných. A proč o tom dnes vlastně mluvíme? Možná stojí za to kouknout na tuto knihu Starého zákona a začíst se do ní. A přečíst si i ten úvod, který aspoň v té nové bibli je. Nemusíte to přečíst za jeden večer. Je to dost dlouhé. Když já jsem to četl poprvé, trvalo mi to i několik měsíců a najednou mi „docvakly“ všechny souvislosti. Jak Nový Zákon, tedy poselství o spáse skrze Ježíše Krista vychází z toho SZ. Jak je to vše provázáno. A jak byl Ježíšův příchod Boží prozřetelností očekáván a připravován. A to už velmi daleko v historii. Nechme na sebe dopadnout Boží milost, aby nám i tyto prastaré texty nově „zazářily“ a my mohli lépe pochopit velikost Boží lásky k člověku. Velikost Vykupitelského díla Boha ke každému z nás.