Jde o skupinu žen, které provázely Pána Ježíše na Jeho křížové ještě. Nevíme přesně, kolik jich bylo. Pán Ježíš je nazývá tak poeticky prostřednictvím výrazu z Písně písní. Netvrdí tím však, že všechny ženy jsou z Jeruzaléma. Vždyť v tomto průvodu byla Jeho matka Maria, Marie Magdalská a také jiné ženy z Galileje. Pravděpodobně ale byla většina žen z Jeruzaléma. Evangelista Marek zachycuje Ježíšovu křížovou cestu krátkým oznámením: „Pak ho vyvedli, aby byl ukřižován“ (Mk 15, 20). Jeho cesta z Jeruzaléma na Kalvárii je přibližně dnešní Via Dolorosa, Ježíšova cesta bolesti, tedy křížová cesta. Na cestě plné nenávisti, ponižování, bolesti a cynismu se Pán Ježíš setkává s pomocí Šimona z Kyrény, ale taktéž s tichými projevy bolesti a soucitu oněch žen, které nazýváme dcery Jeruzaléma.
Po četných ukrutnostech vidí i soucit plačících žen. Právě ony svým pláčem a slzami protestují proti všemu, co se děje s Pánem Ježíšem. Kromě cynických a nemilosrdných výkřiků: „Ukřižuj ho!“ je slyšet také vzlyky a pláč soucitných žen. Je zajímavé, že evangelia nepřipomínají ani jeden případ, kdy by se nějaká žena zařadila mezi Jeho naprosté nepřátele. O ženách se dočteme, že Mu pomáhaly, provázely Jej a následovaly. Žena Mu například umyla nohy svými slzami, natřela Jeho tělo drahým olejem. A zde Jej provázejí svými slzami, pláčem a smutkem na místo Jeho popravy. Evangelista Lukáš ve svém evangeliu pouze stručně konstatuje, že v zástupu lidí byly také ženy. Tyto ženy sem nepřivedla zloba, ale soucit s Ježíšem. Slzy a soucit zmiňovaných žen jsou upřímné. Pán Ježíš je neodmítá a má pro ně pochopení.
I přesto jim Pán Ježíš adresuje zřetelnou výčitku a chce jejich soucitná srdce „přivést“ na správné místo, kam patří. Jsou jim určena slova, která si „půjčuje“ ze starozákonních proroků – Ozeáše, Jeremiáše a Malachiáše. Snaží se jim to sdělit tak, aby ona prorocká slova dobře pochopily. Pán Ježíš jim řekl patrně toto: „Vy, dcery Jeruzaléma, pláčete kvůli mně a já váš soucit přijímám. Ale nemáte ani tušení, co všechno trápí mou duši, co všechno musím přetrpět. Nejraději byste mne vtáhly do svého příliš lidského světa. Ale nechápete, co ode mne očekává Bůh Otec. Konečně i Šimon-Petr chtěl pro mne dobro, nechápal však, co je Boží. Vy se chováte podobně. Chcete mne zachránit od bolesti kříže, ale já chci svou bolestí plnit vůli mého Otce. Vaše slzy jsou upřímné, ale zkreslené.“
Kdo trpí a svým utrpením koná Boží vůle, nepotřebuje tento soucit. „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou! Plačte nad sebou a svými dětmi“ (Lk 23, 28). Neodmítám vaše slzy, ale nejde mi jen o povrchní citová pohnutí. Vaše slzy by se měly proměnit v slzy pokání, neboť slzy citového pohnutí nezasahují do hloubky, nezanechávají trvalé stopy ve vašem svědomí a nepodněcují vaši vůli k dobru. Zanechte toho, co vás nemění a nepomáhá vám. Chápu vás, jste ženy a jste citlivější, než my muži. Ale kéž vaše slzy nejsou povrchní, kéž nejsou pouze citovým projevem. Někde o samotě pláče také jeden z mých učedníků, jen s tím rozdílem, že nepláče nade mnou, ale sám nad sebou. Zvu vás k očišťujícím slzám pokání.
Jen takové slzy, slzy pokání, jsou užitečné. Váš pláč nade mnou, to jsou spíše prázdné chvilkové vzdechy, kterých bylo, je a bude mezi lidmi vždycky dost. Já vás však chci napomenout, abyste změnily své smýšlení a začaly činit pokání. Jde o vás a o vaše děti. Vždyť mne křižují vaši synové. A nakonec za syny jsou odpovědné i matky. Zrcadlem společnosti vždycky byly, jsou a budou ženy a matky. Bezcitní synové jsou vizitkou svých matek. Pán Ježíš jakoby jim říkal: Milé sestry! Pláčete nade mnou, chcete mne utěšit a říct mi: Nejsi sám, jsme s tebou a spolucítíme s tebou. Já vás chápu a jsem vám vděčný, ale... Citové pohnutí je dobré tehdy, když nám otvírá oči, abychom viděli realitu v její úplnosti. Dcery Jeruzaléma, já musím vypít svůj kalich hořkosti i ve vašem zájmu a v zájmu vašich dětí.
Ježíšovo upozornění samozřejmě tyto ženy a jejich děti nepřijaly, a tak došlo v roce 70 po Kristu ke zničení Jeruzaléma i jeruzalémského chrámu - pýchy starého Izraele. Ježíšovo napomenutí plačících jeruzalémských žen platí stále a je aktuální také v současnosti. Je adresováno nám všem. Každého hříchu, který jsme spáchali, potřebujeme litovat a poprosit Pána o Jeho odpuštění. Ježíšova výzva plakat nad sebou a svými dětmi je určena každému člověku, každému rodiči - každému otci i matce. Nejde přitom vůbec o to, abychom se utápěli v slzách, ale o to, abychom se vážně zamysleli nad svým životem a nad výchovou těch, kteří nám byli anebo stále jsou svěřeni.
Udělali jsme opravdu všechno, co jsme mohli? Využili jsme všech možností a prostředků, které jsme měli a stále máme k dispozici? Dcery Jeruzaléma jsou pro nás všechny pořád aktuální výstrahou. Stále znovu se nás ptají, zda celá naše zbožnost není jen zakrývající pózou nebo gestem, kterými se snažíme odpoutat pozornost od našich slabostí a životně důležitých skutečností. Jsme opravdu čestnými lidmi, dobrými rodiči, anebo jen naříkáme nad tím, co se děje kolem nás anebo i v nás? Na tuto otázku si při osobním zpytování svědomí musí odpovědět každý sám za sebe.