David - nejmladší z Jesseových synů - plnil doma podřadné funkce a zabýval se hlavně pastvou. Byl pomazán na krále soudcem a prorokem Samuelem. Toto pomazání se odehrálo tajně. Blíže ho poznáváme, když se náhodou objevuje uprostřed židovské armády a připravuje se k válce s Pelištejci. Tehdy David jako jediný přijal výzvu pelištejského bojovníka Goliáše, odměnou za jehož zabití mělo být manželství s královskou dcerou. Po zabití pelištejského bojovníka získal David sympatie tehdejšího krále Saula, ale rychle je ztratil, neboť Saul postřehl, že jeho lid ve svých písních učinil Davida větším hrdinou než krále samého. Přesto ho jmenoval velitelem armády, neboť doufal, že ho potká porážka a ztratí sympatie lidu. Když se však David mnohými vítězstvími stával stále slavnějším, král se rozhodl ho zabít, protože nemohl snést jeho slávu. Následuje pak celá série srážek mezi králem Saulem a Davidem, během kterých David dvakrát daruje králi život.
Když Saul zemřel, prohlásili Davida králem Judy, největšího z izraelských kmenů. David jako král se pustil do díla sjednocení Izraele, které zjevně dokončil, když učinil Sión svou rezidencí a Jeruzalém hlavním náboženským střediskem a hlavním městem Izraele a na městském pahorku vybudoval hradby. Uvedl do Jeruzaléma archu úmluvy a naplánoval vybudování velké svatyně, jež však realizoval jeho syn Šalamoun. David je považován za iniciátora Hospodinova kultu v Jeruzalémě. Král David sjednotil všechny kmeny Izraele, odrazil jeho nepřátele a zvětšil teritorium státu. Pečoval a staral se o poddané. Dbal, aby vždy vítězila spravedlnost a dobrota. Byl moudrý, zbožný a štědrý, ačkoliv i on občas dělal chyby, ke kterým se však dokázal přiznat. Zapsal se do paměti svého národa jako dokonalý vojevůdce a spravedlivý soudce a také myslitel a básník, a především jako velký Hospodinův pěvec.
To jemu se připisuje autorství Písně písní, knihy Kazatel, knihy Přísloví a nejméně 73 žalmů, které jsou obsaženy v knize Žalmů. Postava Davida je velmi zajímavá a poučující zároveň. David byl člověkem velice citlivým na Pána Boha a prostým ve způsobu bytí. Nenaříkal na svůj osud, ačkoli doma vykonával nejprostší služby. Pochopil totiž, že velikost člověka nespočívá v postavení, které zaujímá, ale v tom, jak plní své povinnosti. Dokonale věděl, že není důležité to, co děláš, ale jak to děláš a pro koho to děláš. Proto také vykonával dobře a ze srdce i nejprostší věci, kterými byl pověřen. David nám svým postojem ukazuje, že je-li srdce věrné v malém, roste a je schopné být věrné i ve velkých věcech. Tak Bůh viděl Davida, proto ho vyhledal uprostřed pastvin a učinil ho králem. Bůh se totiž nedívá na vnějšek, Pán Bůh vidí do lidského srdce, které se před ním přece nemůže ukrýt. Bůh dokáže postřehnout všechno. Bůh tedy v Davidově srdci uviděl velkou dobrotu, ušlechtilost a spravedlnost a zatoužil, aby mu sloužil jinými svými talenty a schopnostmi.
Bůh ho postavil nad svým lidem, aby spolu s ním prožíval svůj život a pomáhal mu nalézat Boha - Hospodina ve své každodennosti. A jak víme, David splnil svůj úkol dokonale, neboť slovem, moudrostí i příkladem života pomáhal lidem směřovat přímou cestou do nebe. Směle můžeme říct, že David byl člověkem Božím. Uvědomoval si, odkud vyšel a kam směřuje. Věděl, že jeho konečným předurčením je život ve věčnosti s Bohem. Věděl, že všechno, co má, obdržel od Boha. A dokázal mu za to být vděčný. Ctil Boha, miloval ho a snažil se žít dobře. Pěkný příklad člověka vykonávajícího vládu, který nepřekáží svému lidu na cestě k Pravdě, ale sám mu k ní ukazuje cestu, který schválenými zákony nenutí jiné k zaujímání kontroverzních postojů, ale sám bdí, aby jemu svěřený člověk byl jednoznačný ve svém životě i konání, konečně který nevnucuje relativní hodnoty, ale sám ukazuje na ty pravé a pravdivé, která dává sám Bůh.
Avšak postava Davida nás učí také veliké pravdě, že každý, byť největší z lidí zůstává vždy člověkem. Je možné mít neobvyklé schopnosti, zaujímat vysoké postavení, mít velkou odpovědnost nebo také být obyčejným, průměrným člověkem a současně podceňovat Pána Boha a jeho slovo. Pán Bůh přece miluje člověka a to, co mluví, i to, co činí, má vždy za cíl jeho dobro. Proto člověka povzbuzuje, aby šel vytýčenoucestou, která ho jistě přivede ke štěstí. A co se vlastně děje, když člověk bere Boha na lehkou váhu? Ať dříve či později, malý či velký, opustí Pána Boha a odejde od něho, aby chodil svými cestami, čili cestami hříchu. Přesvědčil se o tom král David, právě když podcenil slovo Pána Boha a těžce zhřešil. V určité chvíli života Bůh v jeho srdci chyběl, zůstalo prázdné, a tak se na něj lehce přilepil hřích. David se nechce k ničemu přiznat, a upadá do celé spirály hříchu a lži. Vzdaluje se od Boha a pyšný zůstává ve svém hříchu.
Takový je tedy hřích, podmaňuje si každého, kdo se poddá jeho náruživosti. Vládne v srdci, podmaňuje si lidský život a ponenáhlu ničí člověka samého i ty, kteří jsou kolem. Přesvědčil se o tom i sám David. Ale dobrý Bůh přece nenechává nikoho v nouzi a různými způsoby volá člověka, aby se k němu navrátil a znovu žil. Je však třeba se namáhat a uslyšet Boží volání. David, který měl přece citlivé srdce, uslyšel toto volání a projevil zkroušenostsrdce, když uznal svůj hřích, vyznal ho před Bohem a prosil ho o odpuštění. Je to jediný dobrý postoj, abychom znovu získali pokoj srdce, abychom znovu získali sebe samé a vnitřní rovnováhu i chuť k životu a všechno to, co je v nás dobrého. David se vrátil k Bohu a zakoušeje Boží odpuštění, docenil ten dar milosti natolik, že si nikdy více nedovolil chodit cestami hříchu, ale vždy kráčel cestou Pána, uvědomoval si, že pouze on přivádí člověka do celé pravdy, do věčného života. Od té doby sloužil Bohu celým srdcem a s plnou odevzdaností, a tak učil žít své poddané, dávaje jim současně dokonalý příklad života.
Každý z nás je člověkem a každý z nás má pokušení chodit po svých cestách. Jsme velkými nedůvěřivci a máme v sobě cosi z malých dětí, když nechceme věřit v pravdy Boží a nechceme poslouchat Boží výstrahu, ale sami se musíme spálit hříchem a špatnými skutky, abychom se na vlastní kůži přesvědčili, že tudy cesta do nebe nevede. Mějme tedy srdce otevřené pro Boha, mějme víru a poslouchejme jeho hlas a nade všechno ho milujme celým srdcem, celou svou mocí a ze všech sil, neboť to znamená víc než všechno zdání vnější víry prezentované mnohými z nás. Získejme prospěch také z Davidových žalmů a z jeho moudrosti na cestě k Bohu, tak abychom, vyhýbajíce se všem nástrahám zlého, statečně a přímou cestou směřovali do nebe.