Autor: P. Michal Krovina, OP
Zdroj: © Časopis Ruženec, č. 9/2015 | Dominikánske mariánske centrum | Košice
Český překlad: Marie Kelblerová | Dioecesis Brunensis
Datum napsání:
15.09.2015
Boží milost dává příležitost k novému životu
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!" A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" Odpověděla: „Nikdo, Pane." Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!" » Jan 8, 1-11.
Evangelista Jan nám v 8. kapitole svého evangelia představuje ženu, kterou přistihli přímo při cizoložství. Písmo svaté používá dva výrazy, které souvisí s těmito problémy. Je to smilstvo a cizoložství. Ten druhý pojem je přitom závažnější, neboť se pokaždé dotýká i někoho třetího. Téměř vždy v podobných situacích trpí také děti, ať už na straně jedné nebo druhé. Nikdy však nejde jen o jednoho člověka, ale o oba, muže i ženu. Tuto příhodu popsal jen evangelista Jan. Značná část biblistů se přiklání k názoru, že evangelista Jan tento příběh nenapsal. Byl podle nich až později vložen do jeho evangelia. V původních rukopisech úplně chybí a některé ho mají už v 7. kapitole, některé až na konci Janova evangelia, jiné zase v evangeliu Lukášově. Tento rozdíl naznačuje, že původně tam onen příběh vůbec nebyl. Předchozí kapitola končí zprávou o farizejích, kteří odešli domů rozhořčeni. A Pán Ježíš odešel na Olivovou horu, aby si odpočinul a v modlitbě nabral nové síly pro následující den.
Další den začíná vyučováním v chrámě. Byli tam také učitelé Zákona a farizeové a měli připraven svůj vlastní plán. Předešlé dny jim nedovolovaly správně „vstřebat“ Ježíšovu činnost. Učitelé Zákona si uvědomovali, že už se dostávají do Jeho stínu, proto se rozhodli připravit Ježíši past. Ježíš pokojně sedí a vyučuje. Najednou se strhne velký hluk. Farizeové a učitelé Zákona přivádí jistou ženu, kterou prý, jak se dalo pochopit z jejich křiku, přistihli při cizoložství. Muži ji ve své domýšlivé pýše postavili do středu celého shromáždění. Žena se nebránila. Nábožní „policajti“ ji přistihli přímo při činu. Nebylo co tajit. Žena je hříšnice a podle Mojžíšova zákona hodna trestu smrti. Hřích se stal na Svátek stánků, svátek radosti a vděčnosti vůči Bohu. Všichni obyvatelé města tehdy stavěli v zahradách a na dvorech stany a v nich pobývali celý týden. Stany byly připomínkou Boží starostlivosti o Izraelity putující pouští, ale také výbornou příležitostí k „uvolněnému“ chování. Stalo se, co se stát nemělo. Tam, kde se měla rozhořet touha po vděčnosti vůči Bohu, rozhořela se touha a žádostivost po půvabných liniích této ženy.
Ale největším problémem celé situace nebyla žena, kterou postavili do středu. Tím problémem byl muž, který byl s ní. Ale kde ten muž je? Proč tu není? Vždyť i on by měl být potrestán, podobně jako žena. Pán Ježíš nepodporuje morálku, která obviňuje ženu, přitom ale klidně nechá utéci muže, který byl s ní. Je pravda, že kdyby nebylo cizoložných žen, nebyli by ani cizoložní muži. Ale je vinna pouze žena? Proč máme odsoudit jen ženu a ne také muže? V tomto příběhu vidíme ještě jeden velmi výmluvný detail. Kdo obviňuje tuto ženu? Jen samí muži. Avšak jací muži číhají na tuto ženu v nočních hodinách? Inu farizeové a učitelé Zákona, elita vyvoleného národa. Oni znají Boží zákon a ví, co se patří a co ne. Ale šlechetní muži se přece chovají jinak! Jejich počínání je natolik odpuzující, že Pán Ježíš se rozhodl pro neobvyklé chování. Sehnul se k zemi a psal něco prstem do písku. Jakoby tím říkal: Nejste hodni toho, abych se na vás díval. Někteří církevní otcové se domnívají, že začal do prachu psát jejich vlastní hříchy.
Vy jste vzdělaní muži a nestydíte se za své chování? Šlechetní muži přece jednají jinak. Chráníte pořádek, mravnost a čistotu, a přitom máte velkou radost z poklesku této ženy? Myslíte, že jste projevili hrdinský čin na obranu Mojžíšova zákona a společenství věřících Izraelitů, ale zapomněli jste přitom na lidskou důstojnost ženy? Máte radost z toho, že žena klesla, ale neuvědomujete si, že i ona je vaše sestra a vy všichni máte za ni zodpovědnost. Odhalil jsem váš záměr. Vůbec vám nejde o tuto ženu. Hledáte sami sebe, svoji důstojnost a já vám při tom překážím. Mojžíšův zákon přikazuje takové ženy ukamenovat. Vám však nejde o ni, ale hledáte vinu na mně. Máte to promyšlené. Podezříváte mne, že jsem velmi blahosklonný a shovívavý k těmto hříchům. Myslíte si, že pro mne je tento hřích méně závažný než pro vás, jako kdybych se těšil z těchto hříchů. Ale mýlíte se. Boží zákon platí pro všechny stejně. Mojžíš přikázal ukamenovat ženu, ale také muže. Ano, žena je hříšná, ale stejně tak muž, který zde není.
Avšak kvůli vaší neupřímnosti je vaše srdce v Božích očích mnohem odpornější než tato žena ve své tělesné hříšnosti. Jsou i duchovní hříchy, a ty jsou mnohem nebezpečnější a závažnější, než hříchy tělesné. Duchovní hříchy jsou velmi nebezpečné proto, že se často prezentují jako ctnosti. Proto pozor! Celníci a nevěstky vás předejdou do Božího království. Vím, že mi chystáte past. Ať se vyjádřím tak či onak, přijde vám to vhod. Mistře…, „Mojžíš nám v zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ (Jan 8, 5). Pokud skončím ve vaší pasti, buď mne budete považovat za rušitele zákona, nebo se dostanu do konfliktu se světskou mocí či veřejným míněním. Učitel, který chce horlivě trestat tyto hříchy, ztrácí velmi rychle popularitu. Avšak já z celé duše nenávidím hřích. Každý hřích! Nejen cizoložství, ale také pokrytectví, bezohlednost, domýšlivost, pýchu… Žena zhřešila a Mojžíšův zákon přikazuje ukamenovat ji. Já vám to dovolím pod jednou podmínkou: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!“ (Jan 8, 7).
„Mojžíš má pravdu. Avšak vy, co si myslíte, že máte právo ji odsoudit, jste opravdu lepší než ona? Kromě toho - neprovinila se jen žena, ale i muž, a toho tu nemáte. Zákon platí nejen pro ženy, ale také pro muže.“ Těmito slovy se Pán dostal ze světa teorie do skutečného života. „Kdo jste vlastně vy, kteří se ji opovažujete soudit? Je ve vašem životě všechno v pořádku? Pán Ježíš se odmlčel, sehnul se a znovu píše do písku. Vypadá to, jakoby si z mužů dělal „dobrý den“. Ta pomlka se pro žalující muže stává velmi nepříjemnou. Toto určitě nečekali. Začínají být zmateni. Když se podívali na Ježíše, všimli si v Jeho očích plamene Božího ohně. Byl to pohled, který provrtával nejhlubší nitro jejich duší. „Žena je hříšná, ale copak nejste hříšní i vy?“ Tato otázka jakoby paralyzovala celé prostředí. Pán Ježíš postavil všechny přítomné před soud vlastního svědomí. „Kdo z vás je bez hříchu?“ Muži přišli žalovat a najednou pocítili, že oni sami jsou obžalovaní.
A Pán Ježíš svým nečekaným přístupem jakoby je vybízel: „Pokus si myslíte, že na to máte právo, jednejte!“ Pro muže nastala nepředstavitelně trapná situace. Nikdo z nich se už neodvážil naléhat na Ježíše. Bylo jim naprosto jasné, kde stojí. Co však mají nyní dělat? Ti mladší se začali dívat po starších, co budou dělat oni. Očekávali, že vyvinou nějakou iniciativu. Ježíšova slova je úplně znejistěla. Ani jeden z nich neměl odvahu prohlásit se za nevinného. Možná o sobě věděli až příliš mnoho a znali přitom též vlastní přešlapy. Boží světlo osvítilo tmu. Muži si najednou uvědomili, že to, z čeho obviňují druhé, dělají oni sami. Sexuální pud je u zdravého člověka velmi silný. Kdo rozvážný by o sobě mohl prohlásit, že je naprosto čistý? A tento prorok z Nazaretu se vyjadřuje tak, jako by o všem věděl. A co se stalo pak? Jeden muž odešel. Byl nejstarší z nich. Odešel nenápadně a svým odchodem ještě více znejistěl ty zbývající. Když odešel on, odejdu také… V evangeliu se dočítáme, že muži se vytráceli jeden po druhém, až odešel i ten poslední.
Situace se změnila. Žalobci odešli a se ženou zůstal jenom Ježíš. I žena mohla odejít, ale zůstala. Proč? Vždyť ji nikdo nedržel. Slova, která zapůsobila na její žalobce, zapůsobila také na ni. Když se Pán Ježíš napřímil a rozhlédl, neviděl už nikoho, jen ženu. Zeptal se jí: „Ženo, kam se poděli?“ (Jan 8, 10a). Na tento okamžik Pán Ježíš čekal. A zlomyslní učitelé Zákona prokázali této ženě velmi vzácnou službu - nechtěně ji přivedli do Ježíšovy blízkosti. V té chvíli si žena uvědomila, že s takovým mužem se dosud nesetkala. Pán Ježíš neomlouvá její hřích, ale má hluboké porozumění pro její životní situaci. Všiml si nejen toho, že žena je skloněná a pláče, ale i toho, že muži, kteří ji přivedli a horlivě popisovali její hřích, se „pasou“ očima na jejím těle. Proto se Pán Ježíš sehnul, aby žena necítila v jeho pohledu žádnou výčitku. Nenazývá ji cizoložnicí, ale oslovuje ji jednoduše „ženo“ a tím uznává její hodnotu. Potom se jí zeptal: „Nikdo tě neodsoudil?“ (Jan 8, 10b). „Nikdo, Pane“ - odpovídá žena. A v té chvíli nastává v ženině přístupu k Ježíšovi změna. Uzná Ježíše svým Pánem. Ví, že ji zachránil od jisté smrti, neodsoudil ji a chová se k ní jako bratr.
Ježíšovo odpuštění není laciné. Přijde čas, kdy se tato žena vrátí k Němu jako kajícnice. A tato nešťastná, na druhou stranu ale šťastná žena, nám všem připomíná, abychom žádného člověka neodsuzovali bez naděje na změnu a záchranu. Nikdo z nás totiž neví, co si ten nebo ta „hřešící“ nese v sobě. Jaký je životní příběh onoho člověka, jaká zranění má za sebou; to ví jen Bůh. Žena přistižená při cizoložství nemohla nikdy zapomenout na setkání s Pánem Ježíšem. Poslední Ježíšova věta ji pálila jako žhavé uhlí. Vždyť kdo si zvykl na hřích smilství nebo cizoložství, ví, že nikdy není jednoduché přestat s tím a víc nehřešit! To se lehce řekne. A kolikrát se mnozí o to pokoušeli, ale vrátili se zase ke stejnému hříchu. A co se stalo s tou ženou?
Nevíme, více se o ní evangelium nezmiňuje. Ale je pravděpodobné, že se po čase vrátila k Pánu Ježíši už jako velká kajícnice. Znovu zatoužila po tom, s Nímž se kdysi setkala za zvláštních okolností. Neustále hledala, až Jej nakonec našla. Byla už pevně rozhodnuta žít podle cesty Toho, který přišel na naši zem, aby zachraňoval. Osmá kapitola Janova evangelia začíná morálním „úlovkem“ zbožných zákoníků, kteří přistihli jistou ženu přímo při cizoložství, a končí tím, jak učitelé Zákona chtějí znovu hodit kamenem, nyní pro změnu po Pánu Ježíši. Na začátku kapitoly byly kameny připraveny pro cizoložnici, na konci zase pro jejího a našeho Zachránce. Síla zla, nenávisti a nelidskosti vůči Pánu Ježíši se naplno projevila na Kalvárii, ale to je už jiný příběh.
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!" A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" Odpověděla: „Nikdo, Pane." Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!" » Jan 8, 1-11.
Evangelista Jan nám v 8. kapitole svého evangelia představuje ženu, kterou přistihli přímo při cizoložství. Písmo svaté používá dva výrazy, které souvisí s těmito problémy. Je to smilstvo a cizoložství. Ten druhý pojem je přitom závažnější, neboť se pokaždé dotýká i někoho třetího. Téměř vždy v podobných situacích trpí také děti, ať už na straně jedné nebo druhé. Nikdy však nejde jen o jednoho člověka, ale o oba, muže i ženu. Tuto příhodu popsal jen evangelista Jan. Značná část biblistů se přiklání k názoru, že evangelista Jan tento příběh nenapsal. Byl podle nich až později vložen do jeho evangelia. V původních rukopisech úplně chybí a některé ho mají už v 7. kapitole, některé až na konci Janova evangelia, jiné zase v evangeliu Lukášově. Tento rozdíl naznačuje, že původně tam onen příběh vůbec nebyl. Předchozí kapitola končí zprávou o farizejích, kteří odešli domů rozhořčeni. A Pán Ježíš odešel na Olivovou horu, aby si odpočinul a v modlitbě nabral nové síly pro následující den.
Další den začíná vyučováním v chrámě. Byli tam také učitelé Zákona a farizeové a měli připraven svůj vlastní plán. Předešlé dny jim nedovolovaly správně „vstřebat“ Ježíšovu činnost. Učitelé Zákona si uvědomovali, že už se dostávají do Jeho stínu, proto se rozhodli připravit Ježíši past. Ježíš pokojně sedí a vyučuje. Najednou se strhne velký hluk. Farizeové a učitelé Zákona přivádí jistou ženu, kterou prý, jak se dalo pochopit z jejich křiku, přistihli při cizoložství. Muži ji ve své domýšlivé pýše postavili do středu celého shromáždění. Žena se nebránila. Nábožní „policajti“ ji přistihli přímo při činu. Nebylo co tajit. Žena je hříšnice a podle Mojžíšova zákona hodna trestu smrti. Hřích se stal na Svátek stánků, svátek radosti a vděčnosti vůči Bohu. Všichni obyvatelé města tehdy stavěli v zahradách a na dvorech stany a v nich pobývali celý týden. Stany byly připomínkou Boží starostlivosti o Izraelity putující pouští, ale také výbornou příležitostí k „uvolněnému“ chování. Stalo se, co se stát nemělo. Tam, kde se měla rozhořet touha po vděčnosti vůči Bohu, rozhořela se touha a žádostivost po půvabných liniích této ženy.
Ale největším problémem celé situace nebyla žena, kterou postavili do středu. Tím problémem byl muž, který byl s ní. Ale kde ten muž je? Proč tu není? Vždyť i on by měl být potrestán, podobně jako žena. Pán Ježíš nepodporuje morálku, která obviňuje ženu, přitom ale klidně nechá utéci muže, který byl s ní. Je pravda, že kdyby nebylo cizoložných žen, nebyli by ani cizoložní muži. Ale je vinna pouze žena? Proč máme odsoudit jen ženu a ne také muže? V tomto příběhu vidíme ještě jeden velmi výmluvný detail. Kdo obviňuje tuto ženu? Jen samí muži. Avšak jací muži číhají na tuto ženu v nočních hodinách? Inu farizeové a učitelé Zákona, elita vyvoleného národa. Oni znají Boží zákon a ví, co se patří a co ne. Ale šlechetní muži se přece chovají jinak! Jejich počínání je natolik odpuzující, že Pán Ježíš se rozhodl pro neobvyklé chování. Sehnul se k zemi a psal něco prstem do písku. Jakoby tím říkal: Nejste hodni toho, abych se na vás díval. Někteří církevní otcové se domnívají, že začal do prachu psát jejich vlastní hříchy.
Vy jste vzdělaní muži a nestydíte se za své chování? Šlechetní muži přece jednají jinak. Chráníte pořádek, mravnost a čistotu, a přitom máte velkou radost z poklesku této ženy? Myslíte, že jste projevili hrdinský čin na obranu Mojžíšova zákona a společenství věřících Izraelitů, ale zapomněli jste přitom na lidskou důstojnost ženy? Máte radost z toho, že žena klesla, ale neuvědomujete si, že i ona je vaše sestra a vy všichni máte za ni zodpovědnost. Odhalil jsem váš záměr. Vůbec vám nejde o tuto ženu. Hledáte sami sebe, svoji důstojnost a já vám při tom překážím. Mojžíšův zákon přikazuje takové ženy ukamenovat. Vám však nejde o ni, ale hledáte vinu na mně. Máte to promyšlené. Podezříváte mne, že jsem velmi blahosklonný a shovívavý k těmto hříchům. Myslíte si, že pro mne je tento hřích méně závažný než pro vás, jako kdybych se těšil z těchto hříchů. Ale mýlíte se. Boží zákon platí pro všechny stejně. Mojžíš přikázal ukamenovat ženu, ale také muže. Ano, žena je hříšná, ale stejně tak muž, který zde není.
Avšak kvůli vaší neupřímnosti je vaše srdce v Božích očích mnohem odpornější než tato žena ve své tělesné hříšnosti. Jsou i duchovní hříchy, a ty jsou mnohem nebezpečnější a závažnější, než hříchy tělesné. Duchovní hříchy jsou velmi nebezpečné proto, že se často prezentují jako ctnosti. Proto pozor! Celníci a nevěstky vás předejdou do Božího království. Vím, že mi chystáte past. Ať se vyjádřím tak či onak, přijde vám to vhod. Mistře…, „Mojžíš nám v zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ (Jan 8, 5). Pokud skončím ve vaší pasti, buď mne budete považovat za rušitele zákona, nebo se dostanu do konfliktu se světskou mocí či veřejným míněním. Učitel, který chce horlivě trestat tyto hříchy, ztrácí velmi rychle popularitu. Avšak já z celé duše nenávidím hřích. Každý hřích! Nejen cizoložství, ale také pokrytectví, bezohlednost, domýšlivost, pýchu… Žena zhřešila a Mojžíšův zákon přikazuje ukamenovat ji. Já vám to dovolím pod jednou podmínkou: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!“ (Jan 8, 7).
„Mojžíš má pravdu. Avšak vy, co si myslíte, že máte právo ji odsoudit, jste opravdu lepší než ona? Kromě toho - neprovinila se jen žena, ale i muž, a toho tu nemáte. Zákon platí nejen pro ženy, ale také pro muže.“ Těmito slovy se Pán dostal ze světa teorie do skutečného života. „Kdo jste vlastně vy, kteří se ji opovažujete soudit? Je ve vašem životě všechno v pořádku? Pán Ježíš se odmlčel, sehnul se a znovu píše do písku. Vypadá to, jakoby si z mužů dělal „dobrý den“. Ta pomlka se pro žalující muže stává velmi nepříjemnou. Toto určitě nečekali. Začínají být zmateni. Když se podívali na Ježíše, všimli si v Jeho očích plamene Božího ohně. Byl to pohled, který provrtával nejhlubší nitro jejich duší. „Žena je hříšná, ale copak nejste hříšní i vy?“ Tato otázka jakoby paralyzovala celé prostředí. Pán Ježíš postavil všechny přítomné před soud vlastního svědomí. „Kdo z vás je bez hříchu?“ Muži přišli žalovat a najednou pocítili, že oni sami jsou obžalovaní.
A Pán Ježíš svým nečekaným přístupem jakoby je vybízel: „Pokus si myslíte, že na to máte právo, jednejte!“ Pro muže nastala nepředstavitelně trapná situace. Nikdo z nich se už neodvážil naléhat na Ježíše. Bylo jim naprosto jasné, kde stojí. Co však mají nyní dělat? Ti mladší se začali dívat po starších, co budou dělat oni. Očekávali, že vyvinou nějakou iniciativu. Ježíšova slova je úplně znejistěla. Ani jeden z nich neměl odvahu prohlásit se za nevinného. Možná o sobě věděli až příliš mnoho a znali přitom též vlastní přešlapy. Boží světlo osvítilo tmu. Muži si najednou uvědomili, že to, z čeho obviňují druhé, dělají oni sami. Sexuální pud je u zdravého člověka velmi silný. Kdo rozvážný by o sobě mohl prohlásit, že je naprosto čistý? A tento prorok z Nazaretu se vyjadřuje tak, jako by o všem věděl. A co se stalo pak? Jeden muž odešel. Byl nejstarší z nich. Odešel nenápadně a svým odchodem ještě více znejistěl ty zbývající. Když odešel on, odejdu také… V evangeliu se dočítáme, že muži se vytráceli jeden po druhém, až odešel i ten poslední.
Situace se změnila. Žalobci odešli a se ženou zůstal jenom Ježíš. I žena mohla odejít, ale zůstala. Proč? Vždyť ji nikdo nedržel. Slova, která zapůsobila na její žalobce, zapůsobila také na ni. Když se Pán Ježíš napřímil a rozhlédl, neviděl už nikoho, jen ženu. Zeptal se jí: „Ženo, kam se poděli?“ (Jan 8, 10a). Na tento okamžik Pán Ježíš čekal. A zlomyslní učitelé Zákona prokázali této ženě velmi vzácnou službu - nechtěně ji přivedli do Ježíšovy blízkosti. V té chvíli si žena uvědomila, že s takovým mužem se dosud nesetkala. Pán Ježíš neomlouvá její hřích, ale má hluboké porozumění pro její životní situaci. Všiml si nejen toho, že žena je skloněná a pláče, ale i toho, že muži, kteří ji přivedli a horlivě popisovali její hřích, se „pasou“ očima na jejím těle. Proto se Pán Ježíš sehnul, aby žena necítila v jeho pohledu žádnou výčitku. Nenazývá ji cizoložnicí, ale oslovuje ji jednoduše „ženo“ a tím uznává její hodnotu. Potom se jí zeptal: „Nikdo tě neodsoudil?“ (Jan 8, 10b). „Nikdo, Pane“ - odpovídá žena. A v té chvíli nastává v ženině přístupu k Ježíšovi změna. Uzná Ježíše svým Pánem. Ví, že ji zachránil od jisté smrti, neodsoudil ji a chová se k ní jako bratr.
Ježíšovo odpuštění není laciné. Přijde čas, kdy se tato žena vrátí k Němu jako kajícnice. A tato nešťastná, na druhou stranu ale šťastná žena, nám všem připomíná, abychom žádného člověka neodsuzovali bez naděje na změnu a záchranu. Nikdo z nás totiž neví, co si ten nebo ta „hřešící“ nese v sobě. Jaký je životní příběh onoho člověka, jaká zranění má za sebou; to ví jen Bůh. Žena přistižená při cizoložství nemohla nikdy zapomenout na setkání s Pánem Ježíšem. Poslední Ježíšova věta ji pálila jako žhavé uhlí. Vždyť kdo si zvykl na hřích smilství nebo cizoložství, ví, že nikdy není jednoduché přestat s tím a víc nehřešit! To se lehce řekne. A kolikrát se mnozí o to pokoušeli, ale vrátili se zase ke stejnému hříchu. A co se stalo s tou ženou?
Nevíme, více se o ní evangelium nezmiňuje. Ale je pravděpodobné, že se po čase vrátila k Pánu Ježíši už jako velká kajícnice. Znovu zatoužila po tom, s Nímž se kdysi setkala za zvláštních okolností. Neustále hledala, až Jej nakonec našla. Byla už pevně rozhodnuta žít podle cesty Toho, který přišel na naši zem, aby zachraňoval. Osmá kapitola Janova evangelia začíná morálním „úlovkem“ zbožných zákoníků, kteří přistihli jistou ženu přímo při cizoložství, a končí tím, jak učitelé Zákona chtějí znovu hodit kamenem, nyní pro změnu po Pánu Ježíši. Na začátku kapitoly byly kameny připraveny pro cizoložnici, na konci zase pro jejího a našeho Zachránce. Síla zla, nenávisti a nelidskosti vůči Pánu Ježíši se naplno projevila na Kalvárii, ale to je už jiný příběh.
