Postní doba nás různými způsoby zve k otevření se pro přijetí Božích hodnot. Oslovuje nás, abychom se oprostili od hluku světa a naučili se hledět do svého nitra. Ne náhodou nám církev klade před náš duchovní zrak postavu sv. Josefa. Muže, který žil z víry a který se rukama dotýkal vtěleného tajemství (srov. 1 Jan 1,1). Svým nevtíravým způsobem je pro nás zářným příkladem v následování Ježíše Krista. Svatý Josef přijal Boha za jediný ukazatel cesty svého života. Nechal se jím vést i tehdy, když vůbec nechápal, oč jde. Z tichého, skromného a jistě i spokojeného života, který chtěl vést, byl stržen do dobrodružství Boha s lidmi - do bezprostředního setkání s tajemstvím Vtělení.
Přijímá za svůj úděl být snoubence, která pokorně vyznala: „Jsem služebnice Páně...“ (Lk 1,38), stále po boku. I pro něj platí absolutní ochota k Boží spolupráci. I on jako Izaiáš nebo Samuel ve chvíli, kdy ho Bůh volá, odpovídá: „Zde jsem, pošli mě!“ (Iz 6,8). „Tady jsem, volal jsi mě“ (1 Sam 3,8n). To je pohotová odpověď, která potom určuje celý jeho život. Josef zemřel dřív, než mohl zažít, jak Ježíš veřejně hlásá své poselství. Vše zůstalo - celé utrpení a naděje - skryto v tichu. Josefův život není seberealizací podle světské moudrosti, nýbrž „sebezničením“.
Josef, „muž spravedlivý“, si svůj život nenechal pro sebe, on ho daroval. Neuskutečnil žádný plán v rozporu s Božím plánem, odevzdal se do rukou Božích. Odevzdal svou vlastní vůli do vůle Druhého - do vůle Boha. A právě ztrátou, darováním svého „já“, nachází sám sebe, získává. A tak Josef, sebe ztrácející, sebe se zříkající, nám ukazuje cestu věrnosti, předjímá cestu zmrtvýchvstání a života. V čem si z jeho osobnosti můžeme vzít příklad? Přinejmenším v tom, že nebudeme odmítat cestu kříže a Boží plán.