Autor: Alena Scheinostová
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 12/2021, s. 4 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
21.02.2021
Kdo jsou pro nás pohané?
Postní doba vrcholí, brzy budeme slavit křesťanské Velikonoce, i když nejspíš zase v lockdownu. A možná i my bychom právě v tuto chvíli nejraději použili Ježíšova slova z nedělního evangelia (Jan 12,20-33): „Otče, vysvoboď mě od té hodiny!“ Na židovský svátek Pesach se Ježíš vypravil do Jeruzaléma, aby s učedníky slavil Poslední večeři. Jeruzalém se měl stát svědkem jeho utrpení a vítězství nad smrtí. Ještě předtím ale zmiňuje evangelista Jan několik epizod, které jsou předehrou toho, co bude následovat.
Dotknout se Ježíše
Vidět Ježíše, moci se ho dotknout, „zakusit“ ho, je touhou poutníků, kteří o svátcích přišli do Jeruzaléma. Motiv: „Pojďte a uvidíte!“ se v evangeliu podle Jana opakuje vícekrát, hned na začátku evangelia po bezprostředním setkání s ním prahnou první učedníci. Tentokrát však po doteku netouží učedníci, nýbrž „pohané“.
Kdo to jsou ti „pohané“ z evangelia - a kdo jsou „pohané“ pro nás? V ekumenickém překladu jsou označeni jako „Řekové“, v liturgickém překladu Bognerově jako „pohané“. Konkrétně v tomto úryvku jsou to lidé, kteří pocházeli z galilejské Betsaidy čili z oblasti, která byla Ježíšovi důvěrně známá. Přesto Ježíše při jeho putování po Galileji nepotkali. Nejspíš nešlo o Židy řeckého jazyka, ale spíš o „helénisty“, tedy ty, o nichž Lukáš říká, že to byli „pohané, kteří uvěřili v jediného Boha“ (Sk 17,17). Za jejich přáním nestojí prostá zvědavost, nýbrž touha poznat a uvěřit. Proto evangelista Jan užívá slova „idein“ pro „vidět“ - to znamená vidět navzdory povrchnímu zdání. to „Řekové“ touží poznat Ježíšovu identitu, nechtějí se s ním pouze setkat a obdivovat ho. Pohané jsou v evangeliích často protipólem některých Židů (typizovaných v evangelních farizejích a zákonících), kteří odmítají skutečné hlubinné setkání s Ježíšem.
Pšeničné zrno musí zemřít
Zvláště od křesťanů dosud slýcháme, že někdo žije nebo jedná jako „pohan“. Většinou mají lidé na mysli, že dotyčný „nechodí do kostela“, nepřijímá svátosti, tudíž nevěří. Jako nálepka se to slovo hodí, ovšem daného člověka degraduje na pouhého „pohana“, „ateistu“ nebo „agnostika“, kohosi „zvenčí“. A právě k těmto lidem jsme v naší společnosti posláni spíš než ke komukoli jinému! To oni by pro nás měli být ti Zacheové, „blízcí i vzdálení“, kteří se možná ptají slovy nedělního evangelia: „Rádi bychom uviděli Ježíše“ (Jan 12,21). Ježíš nereaguje na touhu pohanů po setkání s ním jako na začátku čtvrtého evangelia: „Pojďte a uvidíte!“ (Jan 1,39), ale odkazuje je na „hodinu oslavení“, tedy na hodinu svých pašijí. Pšeničné zrno musí padnout do země a zemřít, aby nezůstalo samo. Zdánlivě zmařené zrno však přinese hojný užitek.
Cizí neznamená ohrožující
Když se koncem 16. století dostal na čínskou pevninu slavný jezuitský misionář Matteo Ricci, narazil na „pohany“, k nimž měl jako studovaný a kultivovaný Evropan velkou úctu a poměřoval zcela jinou civilizaci pokornýma očima. Pochopil, že „cizí“ neznamená „ohrožující“, a setkávání s čínskými mandaríny a mocipány pro něho bylo součástí vzdělávání, které u jezuitů nikdy nekončí. Jako malé dítě se ve své dospělosti musel učit čínštinu, tolik odlišnou od všech evropských jazyků, a po krůčkách se snažil pochopit konfuciánskou kulturu. Musel spekulovat o tom, jak buddhistům a taoistům přiblížit koncept jediného Boha. Aby se „pohanům“ přiblížil, oblékal se jako buddhistický mnich, jen nosil odlišnou čtyřhrannou čepici. Dokonce hledal čínské jméno pro křesťanského Boha, protože čínština podobný výraz pro jednoho Boha jako latinské „Deus“ tehdy neměla. Jako ono zrno z evangelia této neděle, musel v něm starý člověk odumřít, aby přinesl hojný užitek „k větší slávě Boží“.
Postní doba vrcholí, brzy budeme slavit křesťanské Velikonoce, i když nejspíš zase v lockdownu. A možná i my bychom právě v tuto chvíli nejraději použili Ježíšova slova z nedělního evangelia (Jan 12,20-33): „Otče, vysvoboď mě od té hodiny!“ Na židovský svátek Pesach se Ježíš vypravil do Jeruzaléma, aby s učedníky slavil Poslední večeři. Jeruzalém se měl stát svědkem jeho utrpení a vítězství nad smrtí. Ještě předtím ale zmiňuje evangelista Jan několik epizod, které jsou předehrou toho, co bude následovat.
Dotknout se Ježíše
Vidět Ježíše, moci se ho dotknout, „zakusit“ ho, je touhou poutníků, kteří o svátcích přišli do Jeruzaléma. Motiv: „Pojďte a uvidíte!“ se v evangeliu podle Jana opakuje vícekrát, hned na začátku evangelia po bezprostředním setkání s ním prahnou první učedníci. Tentokrát však po doteku netouží učedníci, nýbrž „pohané“.
Kdo to jsou ti „pohané“ z evangelia - a kdo jsou „pohané“ pro nás? V ekumenickém překladu jsou označeni jako „Řekové“, v liturgickém překladu Bognerově jako „pohané“. Konkrétně v tomto úryvku jsou to lidé, kteří pocházeli z galilejské Betsaidy čili z oblasti, která byla Ježíšovi důvěrně známá. Přesto Ježíše při jeho putování po Galileji nepotkali. Nejspíš nešlo o Židy řeckého jazyka, ale spíš o „helénisty“, tedy ty, o nichž Lukáš říká, že to byli „pohané, kteří uvěřili v jediného Boha“ (Sk 17,17). Za jejich přáním nestojí prostá zvědavost, nýbrž touha poznat a uvěřit. Proto evangelista Jan užívá slova „idein“ pro „vidět“ - to znamená vidět navzdory povrchnímu zdání. to „Řekové“ touží poznat Ježíšovu identitu, nechtějí se s ním pouze setkat a obdivovat ho. Pohané jsou v evangeliích často protipólem některých Židů (typizovaných v evangelních farizejích a zákonících), kteří odmítají skutečné hlubinné setkání s Ježíšem.
Pšeničné zrno musí zemřít
Zvláště od křesťanů dosud slýcháme, že někdo žije nebo jedná jako „pohan“. Většinou mají lidé na mysli, že dotyčný „nechodí do kostela“, nepřijímá svátosti, tudíž nevěří. Jako nálepka se to slovo hodí, ovšem daného člověka degraduje na pouhého „pohana“, „ateistu“ nebo „agnostika“, kohosi „zvenčí“. A právě k těmto lidem jsme v naší společnosti posláni spíš než ke komukoli jinému! To oni by pro nás měli být ti Zacheové, „blízcí i vzdálení“, kteří se možná ptají slovy nedělního evangelia: „Rádi bychom uviděli Ježíše“ (Jan 12,21). Ježíš nereaguje na touhu pohanů po setkání s ním jako na začátku čtvrtého evangelia: „Pojďte a uvidíte!“ (Jan 1,39), ale odkazuje je na „hodinu oslavení“, tedy na hodinu svých pašijí. Pšeničné zrno musí padnout do země a zemřít, aby nezůstalo samo. Zdánlivě zmařené zrno však přinese hojný užitek.
Cizí neznamená ohrožující
Když se koncem 16. století dostal na čínskou pevninu slavný jezuitský misionář Matteo Ricci, narazil na „pohany“, k nimž měl jako studovaný a kultivovaný Evropan velkou úctu a poměřoval zcela jinou civilizaci pokornýma očima. Pochopil, že „cizí“ neznamená „ohrožující“, a setkávání s čínskými mandaríny a mocipány pro něho bylo součástí vzdělávání, které u jezuitů nikdy nekončí. Jako malé dítě se ve své dospělosti musel učit čínštinu, tolik odlišnou od všech evropských jazyků, a po krůčkách se snažil pochopit konfuciánskou kulturu. Musel spekulovat o tom, jak buddhistům a taoistům přiblížit koncept jediného Boha. Aby se „pohanům“ přiblížil, oblékal se jako buddhistický mnich, jen nosil odlišnou čtyřhrannou čepici. Dokonce hledal čínské jméno pro křesťanského Boha, protože čínština podobný výraz pro jednoho Boha jako latinské „Deus“ tehdy neměla. Jako ono zrno z evangelia této neděle, musel v něm starý člověk odumřít, aby přinesl hojný užitek „k větší slávě Boží“.
